Ahoj Radko, když čtu Vaše řádky, je mi moc smutno. Před měsícem mi zemřela maminka a stále tomu nemohu uvěřit. Bydlely jsme dlouhá léta spolu, protože byla nemocná a teď je všude prázdno a ticho. Vyprovázela mě do práce a když jsem se vrátila, vítala mě. Do poslední chvíle jsem dofala, že se uzdraví a že se stane zázrak, když dostala druhou mozkovou mrtvici. Zemřela v nemocnici, opuštěná, beze mne a stále mě pronásleduje zoufalý pocit, že když umírala, myslela si chuderka, že jsem ji opustila. Personál v nemocnici to moc dobře věděl, že umírá, jak jsem se dozvěděla později, ale neřekli mi nic. Mohla jsem s ní zůstat a být s ní do poslední chvilky, ale oni neřekli nic. Celý pobyt v nemocnici se k ní i ke mě chovali doktoři a sestry hnusně a myslím si, že ji prostě nechali umřít, protože odmítali všechny moje prosby, aby jí pomohli. Člověk ztratí milovanou bytost a jakoby to nestačilo, pronásledují mě stále myšlenky, co všechno se mohlo udělat, aby jí zachránili. Je to příliš kruté. A normálně se fungovat nechce. Také nevím jak dál... Myšlenka, že bych dala svůj život za to, abych mohla být s ní, mě provází každý den.
In reply to Ahojte! Prečo to stále tak by Anonym (neověřeno)