Sedmnáctého září nám umřel táta. Shodou okolností jsme jej stihli v nemocnici dvě hodiny před smrtí a byli jsme s ním až do poslední chvíle. Nic tragičtějšího a smutnějšího jsem dosud v životě nezažila. Nevím, jak se s tím srovnám. Snažím se fungovat normálně, ale sama cítím, že to jakoby nejsem já, resp. ta, co jsem bývala před tátovou smrtí. I náš osud zasáhla rakovina. Táta zemřel tři měsíce od vyslovení diagnozy. Když šel do nemocnice, nikdo z nás netušil (ani on sám), že se domů již nevrátí. Je strašně těžké s tím žít a smířit se. Ne, že bych nechtěla, ale prostě mi to nejde. Nevím, co bude dál. Snažím se žít hodinu od hodiny jak nejlíp umím, ale je mi strašně špatně mezi lidmi, nejlíp mi dělá samota nebo jen komorní společnost. Někdy přemýšlím, jestli ty špatné stavy a přívaly slz někdy skončí. Všechny Vás chápu a všechny Vás zdravím. Držte se ! Já se budu taky snažit. Bára
