Dobrý den, včera to byl měsíc co odešla maminka. Minulý rok v září nám zdědili, že má rakovinu, zhroutil se mi celý svět, mamka nikdy předtím nebyla nemocná. Doktoři nám říkali, že už nejde nic dělat, jediná léčba na tento typ nádoru je operace, která již nebyla možná a že se maminka nedozije ani vánoc. Nakonec nastoupila chemoterapii, která byla neúspěšná, a zkoušeli jsme k tomu různé alternativní léčby, které nakonec prodloužili mamce život o pár měsíců. Poslední měsíc byl hrozný, mamka byla často v nemocnici, pak nám ji pustili domu a musela jsem ji např. Upoustet žluč z takovyho pytlíku na břiše apod. Nakonec zemřela v nemocnici, ale já, táta a brácha se ženou jsme tam s ní byli až do posledního vydechnutí. (nejdřív jsem z toho byla nešťastná, máma moc chtěla domu, ale já rozhodla o tom, že tam zůstane, ale nakonec myslím, že mi to odpustila, zemřela s úsměvem na tváři i když poslední dva dny již nebyla schopná ani mluvit.) s maminkou jsem si začala mít blízko až poslední tři čtyři roky, je mi totiž 21,a v pubertě jsem byla hrozná. Vím, že jsem silná, protože bydlím s taťkou, který byl na mamce moc závislý, a také s babičkou (máma maminky, 89) o kterou se už nějaký ten rok starám (má problémy s pohybem, a začínajícího alzhaimera ale ještě ji to docela mysli:-)), navíc jsem převzala místo v práci po mámě a ještě studuji na vysoké, abych nás 3 zabezoecila. Teď jsem ale opravdu zlomená, protože do posledního dne jsem věřila, že se z toho dostane, byla to neskutečná žena. Navíc mám bohužel problém s tím, že nemám moc lidí okolo sebe, spoustu jsem jich ztratila za nemoci maminky, a teď ještě více, protože jen málo lidí okolo dvaceti pochopí, co je někomu věnovat takovou péči, nebo zabezpečení rodiny. Maminka mi velmi chybí, vidím ji úplně všude. Nejvíce mě mrzí, až neuvidí moje úspěchy, jak by na mě byla pyšná, a moje děti. Moji neteř, svoje jediné vnouce milovala nade vše. Navíc byla jediný člověk, kterému jsem mohla říct všechno bez předsudků. I když vím, že to někdy asi bude lepší, myslím, že mě to poznamenalo a změnilo na celý život. Děkuji všem, kteří si o mém trápení přečetli a všem s podobným osudem přeji moc síly.
