Odešla mi maminka

Určitě se maminka hrozně bojí, navíc,když už si tím prošla....všechny mamky se bály,ale věřím,že to spolu dotáhnete k dobrému konci, jste holky statečné.....prostě tu buďte jedna pro druhou, říkejte si všechny obavy a strachy a hlavně nepohřbívej maminku ani v mysli.....
spolu to zvládnete...pouto mamka-dcera je to nejsilnější pouto jaké může být!!!!!! Hodně,hodně síly........

ach milá klárka, držte sa. Mne zomrela mamina v decembri 2013. Ja som za ňou plakala strašne. Stále ma z toho bolí srdce a neviem sa radovať, niekedy by som už najradšej išla za ňou. Tento život ma moc už nebaví, najhoršie je to, že nič mi už nespôsobuje radosť. Nemôžem tomu uveriť, niekedy sa mi o nej sníva. Tiež mala tu zákernú rakovinu, zo začiatku ani necítila, že ju má. Skúste mamu ju prehovoriť, aby sa nevzdávala, pripomeňte jej s láskou, že ju veľmi potrebujete, máte len 15 rokov. Je to ťažké bojovať s rakovinou, verím tomu, že už to mamu nebaví, lebo tá liečba je náročná a pacient veľmi trpí a už ho to určite nebaví. Ale držte sa a mama nech sa nevzdáva. Prajem skoré uzdravenie a veľa síl. henka

Mě mamča umřela v sobotu 13.9.2014 :(((

Vyřizování pohřbu je hrozné.Museli jsme to řešit hned ten den, co maminka zemřela. Hledat písničky, zajištovat květiny, sepisovat proslov - a mně bylo tak hrozně, celé tělo mě z žalu bolelo, že jsem si musela dát tak tři ibaliginy, pak jsem měla z nich v noci halucinace. Maminka měla hezký pohřeb, pokud se to tak dá říct. Bylo léto a zrovinka krásné počasí a měla kolem rakve spoustu barevných květin....nacházím se teď po roce truchlení v takovém podivném stavu. Snažím se negativní myšlenky zatlačit a nemyslet. Často se pak přistihnu, že ani nechci na maminku moc myslet, abych zase nezačala mít ty hrozné stavy - stavy, kdy vidím černě, nechápu život, nevidím smysl života ani pokračování svého života a bojím se smrti a vidím rakve hořící v ohni apod. Tomu jsem se díky hezkému počasí na několik měsíců šťastně vyvarovala. Ale když si jen vzpomenu, že s nejdůležitějšího člověka, kterého jsem měla, zbyl jen popel, je mi hrozně. Vždyť já maminku stále potřebuju. Lžu si už několik měsíců, že to zvládnu, že život musí jít dál, ale je to divné....jen čekám, kdy mě vzpomínky zase srazí na kolena. Vždycky mě dostihne děsivá realita, když jsem hodně pod pracovním nebo psychickým tlakem....tenhle životní zlom (když jsem přišla o maminku) mě tak tvrdě postavil na nohy. Mám pocit, že život vidím zcela jinýma očima a mám už zcela jiné životní priority. Jeden zlom a všechno je jinak. Musela jsem dospět a poskočit o X let dopředu. Už se nedá vrátit. A možná ani nechci, byla bych moc zranitelná. Jsem ráda, že se aspoň z části o sebe dokážu postarat...před tím jsem byla na mamince zcela závislá...mrzí mě, že jsem se u ní víc nepřiučila v kuchyni....

Taky si teď vyčítám, že jsem se s tatínkem nešla rozloučit před pohřbem, že jsem ho naposledy nepohladila....ale všichni kolem mě měli strach, že pohřeb nezvládnu, odnesla jsem jeho odchod z celé rodiny nejhůř..a všichni mě od toho zrazovali....tak se to ve mě taky dost mlátí....

Ahoj Angel.V žádném případě bych tě nenazvala slabou,ba právě naopak.Jsi velmi silná a statečná mladá žena!A já před tebou hluboce smekám.Jsem o generaci starší a vzít na sebe tu zodpovědnost a postarat se o maminku,to bych nezvládla.Já jsem před ní dělala hrdinku,nechtěla jsem jí stresovat pláčem a už vůbec ne zmínit slovo smrt.A že bude nemoc postupovat tak rychle,to jsem vůbec nečekala.Loučila jsem se s ní s brekem a slovy díků její poslední den kdy už prý nevnímala(ale kdo ví).2 a půl měsíce byla v nemocnici,každé odpoledne jsem u ní byla.Až zpětně mi docházely naše rozhovory.Ona se se mnou vlastně loučila,chtěla ujistit,že to bez ní já i můj syn zvládneme.Nebydlelyjsme spolu,ale byly jsme jak jedno tělo,jak jedna duše.Tyto stránky jsem neznala,spoustu věcí bych pochopila dříve.Celý život jsem se o ní moc bála,do mých 20 let jsme spolu žily sami.Moc jsem se vždy té chvíle její smrti bála.Vyrovnávám se s tím pomalu a těžko.Ale potom co pročítám příspěvky jsem ráda,že se mnou na světě mohla být až do teď.Neumím a ani nechci si představit,že by zemřela v mých 20 letech.Je to velmi křehký věk.Vidím to u mého syna.Se smrtí babičky se vyrovnával alkoholem.Angel,z tvých slov je patrné,že to máš v hlavě srovnané,že máš v životě své plány a cíle,že se jich(i přes tu duševní trýzeň,kterou prožíváš po smrti maminky)držíš.To je moc dobře,maminka by na tebe byla velmi pyšná.Promiň mi tykání.Přeji nám všem už jen to dobré!

Milá Angel, tolik ti rozumím... Moje maminka je po smrti už 9 let, a já jsem se dodnes nevyrovnala s tím, že jsem se s ní nerozloučila. Zemřela nečekaně - prodělala mrtvici, lékařka řekla, že na umření to není (ne, nezazlívám jí to!), a já odjela na služební cestu s tím, že na návštěvách v nemocnici mě zastoupí bratr a sestra. Vždyť maminka mě bude potřebovat, až ji z nemocnice propustí... Už jsme se nesetkaly, zemřela, než jsem se z cesty vrátila. Pronásleduje mě to pořád. Druhá zkušenost je ještě horší. Můj manžel, moje láska a můj život, umíral na rakovinu mnoho měsíců. Celou dobu jsem hrála hru "to bude dobré", "až se napraví toto a toto, tak se to zlepší"... Nezlepšilo. A já se nikdy nedovím, jestli se nepotřeboval rozloučit. Nedala jsem mu šanci říct, že ví, že odchází. Neřekla jsem mu, jak ho miluju a že jeho láska tu zůstane se mnou. Bolí to, bolí a nepřestává bolet. Myslela jsem si, že to dělám pro něj, že ho chráním před černými myšlenkami - ale nedělala jsem to pro sebe? Protože jsem nechtěla připustit, že ho ztrácím? Nemůžu se s tím vyrovnat. Takže na tvůj dotaz: nerozloučila jsem se a trpím....

ja som plakala len keď ma maminka nevidela, rok a pol som žila len pre ňu, urobila by som všetko, aj nemožné, ale bohužiaľ, všetko bolo nakoniec márne, len posledný deň som sa k nej pritúlila so slzami v očiach a povedala jej, maminka veľmi, veľmi ťa milujem, navždy budem s tebou, teraz si kladiem otázku, či som sa nebála viac ako moja statočná maminka, určite áno, zomrela mi doma a ja som pri nej sedela a objímala ju, až kým ju neodviezli a maminka, neboj, musím byť silnou a krásnou ženou, chcem byť, tak ako si bola, a si ty, mám ten najlepší vzor, si pre mňa všetkým

Milá Majdo, upřímnou soustrast. My jsme sice maminku měli doma až do konce, ale v tom nejhorším jsem se o ni starala já sama (je mi 21) a přestože bych to vždy udělala takto a nelituji a jsem zato ráda, je to obrovské trauma a zoufalství. Bojíte se ráno vstát a jít k nemocnému, protože už nemusí být mezi živými. Sama ho koupete, přebalujete, pícháte mu jehly. Pak vidíte, jak ho odnáší na nosítkách pod černou plachtou....a venku svítí slunce, jakoby se Vám nezhroutil svět. Hrozné. Od té doby moje duše zčernala, moje srdce puklo a každý den bojuju za sebe a za svůj vztah s partnerem, abych mohla jít dál a užila si život i bez nejdůležitějšího člověka - maminky. Chtěla jsem jen říci, že pokud je člověk v nemocnici nebo doma, vše má své pro a proti. Většina lidí umírá doma. Je mi líto, že jste se setkala se špatným lékařským personálem. Já od té doby nemocnice a lékaře nesnáším. Podle mě maminčina lékařka celou nemoc hrozně podcenila....To s tím opitím do němoty chápu, ale Váš tatínek by Vám asi řekl, ať vezmete život zase pevně do rukou a myslíte na něj s láskou a pro něj si ten život udělejte pěkný a naplněný...já vím, to se mi to říká...ale tyhle myšlenky mi pomohly překonat těžký rok...někdy jsem měla těžké depky, jindy jsem viděla to světýlko a naději, že dokážu jít dál - že maminka by chtěla, abych měla hezčí a lepší život nepromrhala ho...Majdo, nejhorší je, že mám návaly strachu a smutku a nenávisti vůči celému světu....prý je to normální...ale já si nedovedu ani představit, že budu mít někdy promoci, první práci, svatbu, děti a máma tam nebude. Kdybych teď mohla, hodím skleněnou vázou o zeď...ty emoce se hrozně mění a patří k tomu i ta zuřivost...Majdo, nevzdávejte se s tou stížností...minimálně ten doktor nebude nikdy už klidně spát....držte se

Prožila jsem před měsícem stejnou věc, umřel mi taky tatínek na interně, den před operací. Večer když jsem odcházela, tak se se mnou loučil a nebyl na tom špatně. Ráno mi zavolal doktor, že umřel. Údajně na plicní embolii. Nemohla jsem tomu uvěřit. Minulý týden jsem si byla pro lékařskou zprávu a také věděli, že se mu v noci přitížilo, ale nic s tím nedělali, nechali ho tam až do 5 h rána umírat a nezavolali nám. Hlavně ho ani neresuscitovali, prý kvůli malignitě. Ale on měl jít na tu operaci, neměl žádné metastáze a chtěl bojovat a oni mu nedali šanci. Nikdy se s tím nesmířím. Ten doktor na interně, co tu noc sloužil by zasloužil padáka a jak už tady někdo psal, doufám, že se na každou svini už vaří voda.

Před půl rokem jsem psala o svém tatínkovi který mi zemřel, odešel v červenci...od září jsem na antidepresivech a chodím k psycholožce. Ve středu mi zemřela maminka, zítra máme pohřeb....a já mám pocit že tu šílenou tíhu bolesti už nejsem schopná unést.....kde je ta hranice kterou člověk je ještě schopen snést???

Deboro,
je to právě rok, co maminka odešla. Také si říkám, jak jsem vůbec dokázala přežít bez ní. Vždyť její telefonáty byly pro mě tak důležité, říkala mi "sluníčko". Vše jsem s ní diskutovala a radila se s ní. Dávaly jsme si pusy na dobrou noc, i když už jsem dospělá. Chybí mi to. Také jsme nadávaly společně na chlapy. Ptala se mě na školu. Prostě se zajímala. Můj táta se nezajímá. Bere to tak, že si žiju svůj život a že se ho to dál netýká. Veškeré své úsilí soustředím na jakoukoliv práci a činnost. Nemám pak čas litovat se a být smutná. I když problémy jsou a vždycky budou. Už to nebude jako dřív. Bojím se jen, že budu pořád tak protivná, podrážděná a prázdná...trpí i můj partnerský vztah kvůli mě...a pokud něco neudělám, bude to zlé...Je normální být tak zlá? Byla jsem na svatbě jedné známé asi měsíc po maminčiné smrti a moc jsem si svatbu neužila. Celou dobu jsem myslela na mámu a na to, že nikdy mi na svatbu nepůjde. Nedokázala jsem to té známé přát s celého srdce. Ano, zde to mohu přiznat, záviděla jsem jí z celého srdce, že tam tu mámu měla....jsem špatná?...:(

Přeji Ti upřímnou soustrast a hodně sil...

Milá Dagmar, držte se. Můj půl rok po maminčiné smrti byl peklo. Myslela jsem na ni 24 hodin denně. Nemohla jsem spávat. Pořád jsem brečela. V noci se mi o ní zdály sny, jak už je na tom špatně, nebo křičím a nikdo nám nepřichází na pomoc. Bylo to hrozné. Nechtěla jsem se ani ráno vzbudit. Kdykoliv když jsem slyšela písničku v rádiu, co jsme jí hráli na pohřbu, brečela jsem, ať jsem byla kdekoliv na veřejnosti. Byla jsem pořád nemocná, co týden, myslela jsem, že to moje tělo už nevydrží a taky umřu. Celý ten půl rok jsem si říkala"jít k psychologovi, nejít..." a nakonec jsem tam nešla a právě uplynul rok. Ale možná se mi to nevyhne. Stal se ze mě hrozný člověk. Reaguji na vše podrážděně. nebo hodně brečím, jsem pesimistická, jsem ošklivá na budoucí tchýni (nějak nedokážu neporovnávat ji se svou úžasnou maminkou), žárlím na přítele, že má ještě mámu, jsem prostě zlá a hnusná...cítím se mizerně, že jsem teprve a začátku svého života a budu muset všechny důležité věci zvládnout bez mámy....nesnesu představu, že by jednou moje dítě viděla dřív tchýně než moje máma...je mi to moc líto, že takto uvažuju....a nejhorší je ten strach, od té doby mám hrozné záchvaty paniky...

Katko,

držte se. Ta bolest je strašná, já vím. Maminka byla moje všechno a najednou tu není. Snažím se teď co nejvíc fixovat na přítele. On mě drží nad vodou. Kdybych ho neměla, bylo by to těžké, ale musela bych jít dál svým životem, protože on by to tak chtěl. Ale nikdo neříká, že by to šlo snadno. Milá Katko, moje sestra se ve vašem, věku právě rozvádí a má jedno dítě a hodně malé. Myslím ale, že kdyby si stihla do 40 někoho najít, tak ještě dítě mít může, ale ona už spíš nechce. Cítí, že nemůže můžům věřit, a už nechce být na další dítě sama. Ale vy to zvládnete. Jen nějakou dobu bych se soustředila asi na jiné věci než na muže - na sebe (knihy, sport, vzdělání). Děti jsou důležité, ale nejsou to jediné hezké v životě, na to myslete...mně tu právě hoří svíčka pro mou maminku. Je to právě rok. Rakovina je svině!

Moc dobře vím, jak Vás ztráta milovaného manžela bolí, protože i já, jsem letos v červnu prožila roční smutné výročí, od smrti mého milovaného manžela ! Nejsem sice sama, mám dnes 3-letého chlapečka, ale někdy právě kvůli němu, mě to uvnitř bolí ještě víc ! Manžel našeho syna miloval a právě teď, by si to s ním tak užíval a už to nejde ..... on vyrůstá bez táty a už ho nepozná ( alespoň ne v tomto životě ). Osobně mi moc pomohly knihy, o životě po smrti ....věřím, že se zase shledáme a naše velká láska bude - musí pokračovat ! Když by jste měla zájem, můžeme si zavolat, napsat ....myslím, že by i mě pomohlo mluvit s někým, kdo prožil něco podobného a cítí velikou bolest uvnitř.
Všem přeji hodně sil, k překonání životní ztráty milovné osoby !

Deboro,naše mamka na tom byla úplně stejně,už nechodila vůbec,prospala celé dny.Taky nám nikdo nic neřekl,vyjma toho,že má pár dnů,možná měsíců.Vzbudila se vždycky jen na injekci morfia,protože měla velké bolesti.Ten poslední den už ani to ne.

Nám lékař řekl, že zdrav.stav je velmi vážný, ale že krev, ledviny a jiné orgány vše funguje normálně. Potom, tak za 14 dní přišel pan primář k posteli a normálně před maminkou mojí sestře čekl, že ať tento víkend už čeká telefon, že dle přístrojů vše nasvědčuje konci.To musí být strašné , když umírající vše vnímá a před ním se takto rozebírají fakta.Jsou strašné ty konce pro umírající ale ještě horší pro blízké, neboť to bolí strašně.Nakonec smrt je vysvobozením .To umírání je někdy strašně dlouhé, bolestivé a nespravedlivé.

ahoj, ako tak citam vase pribehy, akoby som znova prezila ten nas..mne maminku tiez zobrala rakovina, uz je to rok aj 3 mesiace, a koniec bol najhorsi. Ja som si ani na sekundu nepripustila,ze mi maminka zomrie..aj ked doktori to naznacovali stale, jej sa rakovina vratila po 2 rokoch, mysleli sme, ze to zvladneme tak, ako aj poprve, ale bohuzial, nedalo sa. Mamina tiez vacsinu len spala, malo jedla, a posledny den, ktory nikdy nezabudnem, uz som nieco tusila, pretoze sa ma casto pytala na starsiu sestru, vzdy jej menom, ale v ten den sa spytala, kde je jej najstarsia dcera, a vtedy mi to zacalo dochadzat..Ze uz to je len horsie. Lahla si spat, a ked sa zobudila, este spapala polievku, a tiez som ju presne ako vy, pochvalila,aka je sikovna, ze jej tak chuti, co nebolo zvykom. Tak velmi sa snazila jest, lebo sme verili, ze naberie silu a vsetko bude ok. O hodinu uz nebolo nic ok. A moj zivot skoncil Uz len prezivam. Nie je minuta, kedy na nu nemyslim, uz tak velmi neplacem, snazim sa byt silna. Myslim, ze mamina mi posiela vela sily aj zhora, inak by som to tu asi nezvladla. Zostali sme zit s otcom a bratom, sestra je v zahranici. Ja si vlastne cely cas maminu smrt nepripustam, ked nie som doma, niekedy mam taky pocit, ze ma mamina caka doma pri telke, a vsetko bude ako predtym. Najhorsie je,ked si uvedomim, ze sa to uz nikdy nestane. Boli to. Taku bolest pochopi len clovek, ktory to zazil. Nikto iny. A nepomoze ani cas, pretoze mama bude chybat kazdy den mojho zivota rovnako, nikdy to nezmizne. Az ked sa stretnem tam hore, a velmi sa na to tesim. Chybas mi maminka, ale ty to vies, lubim ta.

Ahoj, tiež som na tom ešte dosť zle. Včera to bolo 14 mesiacov a ja som sa ešte s toho nespamätala. Tiež nemôžem tomu uveriť že tu už nie je, že nepočut jej hlas, smiech. Aj po toľkých mesiacoch čakám, že raz otvorí dvere alebo keď prídem domov bude sedieť v oblubenom kresle. Ja zas hrozne verím. Viem že je tam niekde hore a verím že už je šťastná. Určite sa s ňou raz stretnem, len ten čas kým to bude sa mi zdá nekonečný. Boli dni a niekedy aj sú, keby som to najradšej urýchlila. Neviem sa dočkať toho stretnutia. Viem že dáva na mňa pozor, pár krát som sa už o tom presvedčila. Veci ktoré sa mi občas stávajú nemôžu byť len náhody, tie sa tak často nestávajú. Zajtra idem prvý krát od jej smrti preč z domu na pár dni. Neviem či to zlávdnem, každý hovorí že sa konečne odreagujem ale nie som si istá či to dokážem. Neviem na nič iné myslieť len na ňu. Tak hrozne mi chýba a tak hrozne ju ešte potrebujem. Už nikdy nebudem žiť, len prežívať a dúfam že čoskoro budem s ňou. Ľúbim ťa maminečka moja.