Přidat komentář

Deboro,
je to právě rok, co maminka odešla. Také si říkám, jak jsem vůbec dokázala přežít bez ní. Vždyť její telefonáty byly pro mě tak důležité, říkala mi "sluníčko". Vše jsem s ní diskutovala a radila se s ní. Dávaly jsme si pusy na dobrou noc, i když už jsem dospělá. Chybí mi to. Také jsme nadávaly společně na chlapy. Ptala se mě na školu. Prostě se zajímala. Můj táta se nezajímá. Bere to tak, že si žiju svůj život a že se ho to dál netýká. Veškeré své úsilí soustředím na jakoukoliv práci a činnost. Nemám pak čas litovat se a být smutná. I když problémy jsou a vždycky budou. Už to nebude jako dřív. Bojím se jen, že budu pořád tak protivná, podrážděná a prázdná...trpí i můj partnerský vztah kvůli mě...a pokud něco neudělám, bude to zlé...Je normální být tak zlá? Byla jsem na svatbě jedné známé asi měsíc po maminčiné smrti a moc jsem si svatbu neužila. Celou dobu jsem myslela na mámu a na to, že nikdy mi na svatbu nepůjde. Nedokázala jsem to té známé přát s celého srdce. Ano, zde to mohu přiznat, záviděla jsem jí z celého srdce, že tam tu mámu měla....jsem špatná?...:(