Ahoj,
u mě je to už 16 měsíců, co maminka umřela. A pořád mám sem tam dny, kdy nenávidim svět, nenávidim lidi, co tady zůstali a moje maminka ne. Myslím si, že z toho nejhoršího jsem se už dostala, ale úplně se s tím nevyrovnám asi nikdy. Jsou dny, kdy zase brečím, něco mi ji hrozně připomene.... Nebo se mi o ní zdá a zase si tu hrůzu, že tu není se mnou naplno uvědomím.
Taky mám výčitky. Maminka umřela v hospici. Jako ty Majdo, den před tím, než upadla do kómatu jsem u ní byla. Hladila ji, pusinkovala na čele, vyprávěla jí, co jsem ten den dělala.... A přitom mi stékaly slzy po tvářích. Nemohla jsem si pomoci. Taky se mi snažila něco říct, ale bohužel nevím co. Už nemohla mluvit. Tak úpěnlivě se mi koukala do očí...... Můžu se jen domnívat, co mi chtěla. Mrzí mě to. Ještě jsem jí slíbila, že příští den přijedu zase, ale to už se neprobrala. Taky si vyčítám, že jsem se s ní ještě nešla rozloučit, když zemřela. Ale byla jsem v šoku a sestřičky i manžel mi říkali, že to není správné, abych ji viděla mrtvou. Abych si ji pamatovala jako živou. Tak nevím......
