Milá Angel, tolik ti rozumím... Moje maminka je po smrti už 9 let, a já jsem se dodnes nevyrovnala s tím, že jsem se s ní nerozloučila. Zemřela nečekaně - prodělala mrtvici, lékařka řekla, že na umření to není (ne, nezazlívám jí to!), a já odjela na služební cestu s tím, že na návštěvách v nemocnici mě zastoupí bratr a sestra. Vždyť maminka mě bude potřebovat, až ji z nemocnice propustí... Už jsme se nesetkaly, zemřela, než jsem se z cesty vrátila. Pronásleduje mě to pořád. Druhá zkušenost je ještě horší. Můj manžel, moje láska a můj život, umíral na rakovinu mnoho měsíců. Celou dobu jsem hrála hru "to bude dobré", "až se napraví toto a toto, tak se to zlepší"... Nezlepšilo. A já se nikdy nedovím, jestli se nepotřeboval rozloučit. Nedala jsem mu šanci říct, že ví, že odchází. Neřekla jsem mu, jak ho miluju a že jeho láska tu zůstane se mnou. Bolí to, bolí a nepřestává bolet. Myslela jsem si, že to dělám pro něj, že ho chráním před černými myšlenkami - ale nedělala jsem to pro sebe? Protože jsem nechtěla připustit, že ho ztrácím? Nemůžu se s tím vyrovnat. Takže na tvůj dotaz: nerozloučila jsem se a trpím....
In reply to Nikdy nepřestanu litovat toho by Anonym (neověřeno)