Přidat komentář

Milá Majdo, upřímnou soustrast. My jsme sice maminku měli doma až do konce, ale v tom nejhorším jsem se o ni starala já sama (je mi 21) a přestože bych to vždy udělala takto a nelituji a jsem zato ráda, je to obrovské trauma a zoufalství. Bojíte se ráno vstát a jít k nemocnému, protože už nemusí být mezi živými. Sama ho koupete, přebalujete, pícháte mu jehly. Pak vidíte, jak ho odnáší na nosítkách pod černou plachtou....a venku svítí slunce, jakoby se Vám nezhroutil svět. Hrozné. Od té doby moje duše zčernala, moje srdce puklo a každý den bojuju za sebe a za svůj vztah s partnerem, abych mohla jít dál a užila si život i bez nejdůležitějšího člověka - maminky. Chtěla jsem jen říci, že pokud je člověk v nemocnici nebo doma, vše má své pro a proti. Většina lidí umírá doma. Je mi líto, že jste se setkala se špatným lékařským personálem. Já od té doby nemocnice a lékaře nesnáším. Podle mě maminčina lékařka celou nemoc hrozně podcenila....To s tím opitím do němoty chápu, ale Váš tatínek by Vám asi řekl, ať vezmete život zase pevně do rukou a myslíte na něj s láskou a pro něj si ten život udělejte pěkný a naplněný...já vím, to se mi to říká...ale tyhle myšlenky mi pomohly překonat těžký rok...někdy jsem měla těžké depky, jindy jsem viděla to světýlko a naději, že dokážu jít dál - že maminka by chtěla, abych měla hezčí a lepší život nepromrhala ho...Majdo, nejhorší je, že mám návaly strachu a smutku a nenávisti vůči celému světu....prý je to normální...ale já si nedovedu ani představit, že budu mít někdy promoci, první práci, svatbu, děti a máma tam nebude. Kdybych teď mohla, hodím skleněnou vázou o zeď...ty emoce se hrozně mění a patří k tomu i ta zuřivost...Majdo, nevzdávejte se s tou stížností...minimálně ten doktor nebude nikdy už klidně spát....držte se