Nikdy nepřestanu litovat toho, že jsem byla tak slabá a o smrti nevěděla téměř nic. Lituji, že jsem se nedokázala smrti podívat do očí a mamince říct, že ji za vše děkuji a ať se o mě nebojí, že se budu snažit žít, jak nejlépe dovedu a že ji miluju...Brečela bych. Strašně. Nechtěla jsem před ní brečet. Chtěla jsem být maximální podporou až dokonce.Asi to bylo špatně.Možná by ji v tu chvíli ani slzy nevadili. Možná ji přišlo divné, že jsem se za celou dobu o smrti ani nezmínila. Nepřipouštěla jsem si ji. Nemohu si odpustit. Neumím mluvit v těžkých chvílích bez toho, aniž bych se nesložila. Místo slov jsem se snažila dělat maximum, když jsem se o ni starala....doufám, že z mých činů bylo jasně znát:"Miluji tě a neboj se o mě". Napište, jak jste se rozloučily vy?
