Dnes je to přesně rok, co mě opustila moje milovaná maminka. Zdá se mi jako by to byla včera, co se moje duše rozpadla na milion střípků. Každý den bojuju sama ze sebou, abych šla dál. Snažím se za každou cenu neohlížet dozadu, nic si nepřipomínat. Jen vypnutí emocí mi pomáhá jít dál. Ale dnes je ten den, kdy bych měla na maminku vzpomínat a snažit se vybavit si co nejvíc vzpomínek na ni. Cítím jak se mi vzdaluje, jako by nechtěla, abych na ni myslela, jako by říkala "Už se netrap a konečně začni zase žít". Jdu se vrhnout do tichého a hlubokého rozjímání a přemýšlení nad životem....Maminko, máš moji hlubokou úctu, měla jsi těžký život od začátku až do konce a vážím si, že jsem s tebou mohla strávit krásných 20 let.Miluju tě a navždy budu. Nezapomenu. Prosím, zase navštiv moje sny, nechápu, proč jsi je tak náhle opustila bez rozloučení...Ten den před rokem nebylo nešťastnějšího člověka nežli mě. Musela jsem začít od nuly...A nyní mi dovolte citovat něco pro mě velmi důležitého z Bible:" Síla a důstojnost je jejím šatem, s úsměvem hledí vstříc příštím dnům.Její ústa promlouvají moudře, na jazyku mívá vlídné naučení. Pozorně sleduje chod svého domu a chleba lenosti nejí. Její děti povstávají a blahořečí ji, též její manžel ji chválí: Statečně si vedly mnohé dcery, ale ty je všechny předčíš. Dejte jí ovoce z jejích rukou, ať ji chválí v branách její činy!" Díky maminko moje za to, že jsi taková byla.♥
