Přidat komentář

Vyřizování pohřbu je hrozné.Museli jsme to řešit hned ten den, co maminka zemřela. Hledat písničky, zajištovat květiny, sepisovat proslov - a mně bylo tak hrozně, celé tělo mě z žalu bolelo, že jsem si musela dát tak tři ibaliginy, pak jsem měla z nich v noci halucinace. Maminka měla hezký pohřeb, pokud se to tak dá říct. Bylo léto a zrovinka krásné počasí a měla kolem rakve spoustu barevných květin....nacházím se teď po roce truchlení v takovém podivném stavu. Snažím se negativní myšlenky zatlačit a nemyslet. Často se pak přistihnu, že ani nechci na maminku moc myslet, abych zase nezačala mít ty hrozné stavy - stavy, kdy vidím černě, nechápu život, nevidím smysl života ani pokračování svého života a bojím se smrti a vidím rakve hořící v ohni apod. Tomu jsem se díky hezkému počasí na několik měsíců šťastně vyvarovala. Ale když si jen vzpomenu, že s nejdůležitějšího člověka, kterého jsem měla, zbyl jen popel, je mi hrozně. Vždyť já maminku stále potřebuju. Lžu si už několik měsíců, že to zvládnu, že život musí jít dál, ale je to divné....jen čekám, kdy mě vzpomínky zase srazí na kolena. Vždycky mě dostihne děsivá realita, když jsem hodně pod pracovním nebo psychickým tlakem....tenhle životní zlom (když jsem přišla o maminku) mě tak tvrdě postavil na nohy. Mám pocit, že život vidím zcela jinýma očima a mám už zcela jiné životní priority. Jeden zlom a všechno je jinak. Musela jsem dospět a poskočit o X let dopředu. Už se nedá vrátit. A možná ani nechci, byla bych moc zranitelná. Jsem ráda, že se aspoň z části o sebe dokážu postarat...před tím jsem byla na mamince zcela závislá...mrzí mě, že jsem se u ní víc nepřiučila v kuchyni....