Zhroutil se mi svět II. pokračování

dobrý deň, p. Ján chcela by som vedieť ako sa teraz máte, akurát je teraz ťažké obdobie tohto koronavírusu, ja sa teraz bojím o otca, ktorý chodí do práce, bude mať v lete 70-tku, on je strašne akčný, snaží sa robiť len to dobré. Viete, aké to je prežívať strach o milovanú osobu, vy ste sa tiež určite o manželku báli. Niekedy mi napadne, že keby som ochorela na tento vírus a zomrela, bola by som so svojou zosnulou mamou. Je to možno šialené takto rozmýšľať, lenže život prináša dosť bolestných situácií. Ja som bola voľakedy veselá, ale v poslednom čase je mi často smutno, mama mi chýba, zaujímal by ma jej názor na kopu vecí - na tieto vírusy a choroby okolo toho. Taktiež mám 2 školopovinné deti a tak musím žiť pre ne. Napíšte mi ako vám je ako prežívate toto obdobie vírusov a čo robieva teraz vaša mamina - som veľmi rada keď si môžem občas s niekým napísať. Zatiaľ sa majte pekne. S pozdravom Henrieta

Dobrý den pane Jane,
jak já vás chápu,mně odešel manžel,v nedělu 8.března to bylo osm roků.Dosud jsem se s tím nesrovnala.Vím,že ta rakovina,je hnusná nemoc,na kterou odchází hodně lidí a jak píšete,i malých nevinných dětí.Mně však manžel odešel z plného zdraví,vinou lékařů.Je to hrozné,když odejde na banální operaci,nak kterou vlastně jít vůbec nemusel,ale chtěl žít,tak se rozhodl poslechnout lékaře a šel.Operace,jako taková dopadla dobře a potvrdila,že je zdravý,ale vinou nedostatečnou pooperační péči a zanedbání lékaře i sester,už se nám domů nevrátil.To je tak hrozné,že se člověk nemůže utěšovat tím,že už ho nic nebolí,že má klid,protože si uvědomuje,že ho vlastně nic nebolelo a o to je to horší,že si vyčítáme,že jsme ho na operaci pustili.Jenže to kdyby,zkrátka nepomůže,dopadlo to tak,jak to dopadlo.Já,ani syn i dcera jsme se s tím nesmířili.Bolí to moc,manžel byl milionový člověk,manžel i tatínek.Lidé v ulici mu říkali doktor lidských srdcí.Každému uměl naslouchat,každému se snažil pomoct a potěšit vlídným slovem. S manželem jsem prožili spolu 41 roků. Byl to vzácný člověk,na kterého se nedá zapomenout.
Takže vím,pane Jane,jak vám je a jak ještě bude,několik roků,se mně zdálo,že ta bolest je pořád horší.Taky mně příbuzní a známí radili,jak z toho ven,ale záleží na každém jednotlivci,jak se se ztrátou milovaného člověka,dokáže vyrovnat.Mně se to dosud nepodařilo.
Pane,Jane,budu vám držet pěstí i palce,abyste alespoň trochu ztrátu Vaší manželky,překonal a naučil se s touto ztrátou,alespoň trochu žít. Anna

Dobrý den pane Jane, už dlouhou dobu navštěvuji tyto stránky, ale ještě nikdy jsem na žádný příběh nereagovala. Je to 13 měsíců co mi odešel můj milovaný manžel, přítel a jediná láska. Byl opravdu má první a jediná láska. Poznali jsme se když mi bylo 17 a prožili spolu dlouhých 42 let. Jeho ochod byl rychlý. Jak píšete - rakovina je hnus a naše zdravotnictví na nic. Nemám sílu ani chuť se o tom více rozepisovat, protože každý kdo si
tím prošel ví o čem hovořím. Píši vám spíše proto, že přesně vím co prožíváte. Jsem na tom stejně. Někdo by řekl, že uplynula dost dlouhá doba, abych se už vzpamatovala. Je to nesmysl. Cítím to co vy. Nikdy, nikdy se nevzpamatuju. Není žádná dostatečně dlouhá doba. Neexistuje. Pokud jste s někým "jedno tělo, jedna duše", pak jeho odchod znamená ztrátu vaší poloviny a s tím se dá velmi těžko žít. Mám někdy lepší dny, kdy dokážu jakž takž existovat, jít do práce, nakoupit atd. Pak přijde den, kdy nemám sílu vylézt z postele. Jediný motor, který mně ještě pohání je náš pes. Zůstal tady se mnou po smrti manžela jediný. Nemáme děti, takže vlastní rodina jako taková v mém případě nefunguje. Mám známé, mám i sourozence a jejich rodiny, měli jsme i přátele, ale kde jsou? Žijí si logicky svůj život. To není výčitka, to je pouhé konstatování skutečnosti. Tak to prostě je. Jistě, nikdo mi nebrání je kontaktovat, navštěvovat. Ale nejste-li zván, stojí o Vás? Proto Vám tak silně rozumím. Otázky typu - proč tady mám stále být - si kladu celých 13 měsíců. Píši Vám vlastně proto, že jsem za tu dobu slyšela mnoho slov útěchy dobře myšlených a nepomohlo to. Takže vaše pocity velmi dobře chápu. Prostě vždycky zůstane člověk na to smutné sám. Jak dál? Není na to žádná odpověď. Dobře myšlené rady jsou klišé. Tu sílu buď najdete v sobě, nebo nikde. Já zatím stále hledám. Omlouvám se jestli jsem se vás nějak svým příspěvkem dotkla, nebyl to cíl, spíš jsem poprve vyjádřila takhle veřejně co cítím. Držím vám pěsti - to je prý štěstí.

Jene, chápu všechny Vaše pocity… zažívám to samé… Můj muž zemřel loni před Vánocemi, bylo mu jen 54, a to po 10 měsících ve vigilním kómatu… 10 měsíců jsem každé odpoledne trávila u jeho lůžka v nemocnici a dělala všechno proto, abych ho přivedla zpět. Nedokázala jsem to, vyčítala jsem si, že jsem neudělala dost. Totálně se mi zhroutil život. On byl můj jediný muž v životě, má první láska, byl můj přítel, má opora, má druhá polovička… Byli jsme spolu 27 let, měli jsme velmi šťastné manželství, naši známí nám náš vztah záviděli… a pak jsem zůstala sama… Dodnes mám všechny jeho věci tak, jak je míval, nevím, jestli kdy dokážu s něčím hnout… Ten první půl rok byl moc špatný, také jsem si nejdříve přála, aby si mě vzal k sobě… ale máme dceru, kvůli ní jsem bojovala… a kvůli svým skvělým rodičům, kteří mi v této těžké chvíli neuvěřitelně pomohli… Moji zlatí rodiče… Jenže život mi vzal i je… Nejdříve tatínka (70), který bojoval s rakovinou 5 let, a tři měsíce po něm i maminku (69), která zemřela teď v únoru jen měsíc po tom, co diagnostikovali rakovinu i jí… Prakticky během jednoho roku jsem přišla o tři své nejbližší… Už dávno jsem se uzavřela do sebe, nemám chuť s nikým mluvit, známí mi už přestali psát a volat… ani se jim nedivím… Až Váš příběh mě přiměl k tomu svěřit se aspoň touto cestou… Možná nám taková forma sdílení našeho zármutku aspoň trošku pomůže… I když naši bolest ze ztráty nejbližších to nezmírní… Jene, držte se...

dobrý deň p. Ján, nedá mi zase vám neodpísať. Bolesť bude na duši ešte dlho trvať, viem to podľa seba keď sme mamu pochovávali. Ja som dosť citlivá duša, ťažko som to prežívala. Najviac ma ale trápi to, že mama tiež nemusela zomrieť tak skoro, len ona bola bohužiaľ lajdák na to, aby navštívila doktorov - nechodila moc na preventívne prehliadky a to bola na dôchodku, času mala dosť, mala aj známych lekárov blízko domu. Je mi ľúto toho, že som ju nevtiahla tam aj nasilu, len to bolo ťažké, pretože mama zastávala názor, že "ak pôjdem k lekárom nájdu mi všetky choroby". Občas išla na kontrolu, ale len málokedy a to mala známych lekárov, jeden rodinný lekár (2 atestácie mal) jej chcel vybrať aj maternicu - bolo to nutné, ale mama sa zľakla a nešla tam. Potom pred smrťou jej prasklo črevo, nebolo jej ani tie črevá vidieť (samé metastázy mala) a už bolo neskoro. Trochu som jej vyčítala, že nechodila na preventívky, ale povedala nech jej s tým dám pokoj. Pred 2 rokmi skoro zomrel môj brat (38 ročný) prasklo mu slepé črevo, lekári ho museli čistiť a 3 týždne ležal v nemocnici (zvýšené teploty mal), rana mu mokvala, prišiel k lekárovi v hodine 12.-tej, lebo by bola nastala otrava krvi. Všetci v tom čase sme sa za neho k Bohu modlili, takže to prežil. On má 3 menšie deti a úver na krku. Život je nevyspytateľný, nevieme dokedy tu budeme, ja chodím pravidelne na preventívky, lebo tiež som mala nález v prsníku, ale nebolo zatiaľ treba nič robiť, absolvovala som biopsiu. Chodím každý polrok k lekárom na kontroly, lebo radšej skôr ako by malo byť neskoro. Rakoviny sa strašne bojím, je to ako chrípka, má ju každý druhý človek. Držím vám palce nech všetko zvládnete, ste silný muž, páči sa mi ako ste sa snažili postarať o všetko (a injekcie by nedokázal pichať každý - ja určite nie). Máme aspoň nádej, že sa so svojimi blízkymi stretneme na druhom svete. Veľa síl vám prajem do budúcna. S úctou Henrieta z Bratislavy.

Tak všemu rozumím. Manžela mi vzala rakovina loni v červenci a stačily jí na to 4 měsíce. Snažím se vším vyrovnat kvůli dětem a vnoučatům, ale často si vlezu do skříně kde jsou jeho věci a ještě mají jeho vůni a tam si pobrecim. A zase se dál snažím. Držte se.

Dobrý večer .. tak na to opět napíšu...Jendo po třech měsících jsem prosila mého muže, ať si mě vezme k sobě... že už tady bez něj nechci být... až po půl roce teprve přestalo být malinko líp....a teď po roce mi pořád stejně strašně moc chybí... zemřel mi náhle, když měsíc bojoval po vážné autonehodě o život.Je mi 47, zůstala jsem sama,smutno doma,ale život prostě plyne dál.A tím jen chci říct, že je nás opravdu hodně co se trapime,ale i s tím smutkem prostě musíme žít.Ale i já vím že to nikdy nepřebolí,a ta bolest,snad časem otupená v nás bude pořád.Ale je dobře, že o tom dokážete psát,svěřit se a nedusite to vše v sobě.Žena, Vaše láska,parťák, kamarád a velký posluchač Vám navždy bude scházet,ale taky navždy bude ve Vašem milujícím srdci.