Dobrý den pane Jane, už dlouhou dobu navštěvuji tyto stránky, ale ještě nikdy jsem na žádný příběh nereagovala. Je to 13 měsíců co mi odešel můj milovaný manžel, přítel a jediná láska. Byl opravdu má první a jediná láska. Poznali jsme se když mi bylo 17 a prožili spolu dlouhých 42 let. Jeho ochod byl rychlý. Jak píšete - rakovina je hnus a naše zdravotnictví na nic. Nemám sílu ani chuť se o tom více rozepisovat, protože každý kdo si
tím prošel ví o čem hovořím. Píši vám spíše proto, že přesně vím co prožíváte. Jsem na tom stejně. Někdo by řekl, že uplynula dost dlouhá doba, abych se už vzpamatovala. Je to nesmysl. Cítím to co vy. Nikdy, nikdy se nevzpamatuju. Není žádná dostatečně dlouhá doba. Neexistuje. Pokud jste s někým "jedno tělo, jedna duše", pak jeho odchod znamená ztrátu vaší poloviny a s tím se dá velmi těžko žít. Mám někdy lepší dny, kdy dokážu jakž takž existovat, jít do práce, nakoupit atd. Pak přijde den, kdy nemám sílu vylézt z postele. Jediný motor, který mně ještě pohání je náš pes. Zůstal tady se mnou po smrti manžela jediný. Nemáme děti, takže vlastní rodina jako taková v mém případě nefunguje. Mám známé, mám i sourozence a jejich rodiny, měli jsme i přátele, ale kde jsou? Žijí si logicky svůj život. To není výčitka, to je pouhé konstatování skutečnosti. Tak to prostě je. Jistě, nikdo mi nebrání je kontaktovat, navštěvovat. Ale nejste-li zván, stojí o Vás? Proto Vám tak silně rozumím. Otázky typu - proč tady mám stále být - si kladu celých 13 měsíců. Píši Vám vlastně proto, že jsem za tu dobu slyšela mnoho slov útěchy dobře myšlených a nepomohlo to. Takže vaše pocity velmi dobře chápu. Prostě vždycky zůstane člověk na to smutné sám. Jak dál? Není na to žádná odpověď. Dobře myšlené rady jsou klišé. Tu sílu buď najdete v sobě, nebo nikde. Já zatím stále hledám. Omlouvám se jestli jsem se vás nějak svým příspěvkem dotkla, nebyl to cíl, spíš jsem poprve vyjádřila takhle veřejně co cítím. Držím vám pěsti - to je prý štěstí.
