Dobrý večer .. tak na to opět napíšu...Jendo po třech měsících jsem prosila mého muže, ať si mě vezme k sobě... že už tady bez něj nechci být... až po půl roce teprve přestalo být malinko líp....a teď po roce mi pořád stejně strašně moc chybí... zemřel mi náhle, když měsíc bojoval po vážné autonehodě o život.Je mi 47, zůstala jsem sama,smutno doma,ale život prostě plyne dál.A tím jen chci říct, že je nás opravdu hodně co se trapime,ale i s tím smutkem prostě musíme žít.Ale i já vím že to nikdy nepřebolí,a ta bolest,snad časem otupená v nás bude pořád.Ale je dobře, že o tom dokážete psát,svěřit se a nedusite to vše v sobě.Žena, Vaše láska,parťák, kamarád a velký posluchač Vám navždy bude scházet,ale taky navždy bude ve Vašem milujícím srdci.
