Jene, chápu všechny Vaše pocity… zažívám to samé… Můj muž zemřel loni před Vánocemi, bylo mu jen 54, a to po 10 měsících ve vigilním kómatu… 10 měsíců jsem každé odpoledne trávila u jeho lůžka v nemocnici a dělala všechno proto, abych ho přivedla zpět. Nedokázala jsem to, vyčítala jsem si, že jsem neudělala dost. Totálně se mi zhroutil život. On byl můj jediný muž v životě, má první láska, byl můj přítel, má opora, má druhá polovička… Byli jsme spolu 27 let, měli jsme velmi šťastné manželství, naši známí nám náš vztah záviděli… a pak jsem zůstala sama… Dodnes mám všechny jeho věci tak, jak je míval, nevím, jestli kdy dokážu s něčím hnout… Ten první půl rok byl moc špatný, také jsem si nejdříve přála, aby si mě vzal k sobě… ale máme dceru, kvůli ní jsem bojovala… a kvůli svým skvělým rodičům, kteří mi v této těžké chvíli neuvěřitelně pomohli… Moji zlatí rodiče… Jenže život mi vzal i je… Nejdříve tatínka (70), který bojoval s rakovinou 5 let, a tři měsíce po něm i maminku (69), která zemřela teď v únoru jen měsíc po tom, co diagnostikovali rakovinu i jí… Prakticky během jednoho roku jsem přišla o tři své nejbližší… Už dávno jsem se uzavřela do sebe, nemám chuť s nikým mluvit, známí mi už přestali psát a volat… ani se jim nedivím… Až Váš příběh mě přiměl k tomu svěřit se aspoň touto cestou… Možná nám taková forma sdílení našeho zármutku aspoň trošku pomůže… I když naši bolest ze ztráty nejbližších to nezmírní… Jene, držte se...
