Božena
  (kontaktovat autora příběhu) •
7. září 2015
•
Truchlení

Smutek se léčí tabletkami?

Dobrý den, po smrti muže jsem hodně byla z toho špatná, nemohla jsem pořád to pochopit, že nejsme už spolu. Nechtěla jsem ani, aby ke mně chodily vnoučata na návštěvu, protože do mě nic nebylo a byly by ještě z toho špatné. Dcera mě nakonec přesvědčila a šla jsem k doktorce, a ona řekla, že na smutek a že nespím mi dá prášky, že mi pomůžou. Dostala jsem Deprex tabletky, ale bojím se ho jíst, copak smutek se léčí tabletkami? Můj muž by to nechtěl, abych na něj chtěla a na to prázdno po něm zapomínat pomocí nějakých prášků. Má někdo nějakou radu, že to pomůže a neuškodí mi? Božena
682 lidé vyjádřili účast.
1 reakce Vložit vlastní příběh
Václav
  (kontaktovat autora příběhu) •
28. září 2015
Dobrý den, Boženko, smutek se opravdu neléčí tabletkami. Je to normální přirozená reakce duše, samozřejmě pokud člověk potřebuje pracovat a ty emoce jsou silné tak , že ho vyřazují s provozu, tak jen lehčí možná ano. Víte staří indiáni, dotyčného který je postižen takovým odchodem blízkého. Dávali mu k tomu prostor a bedlivě ho sledovali, bývá to pro někoho krátké, u dalšího dlouhé období. Většinou pomáhali při vaření a byli mezi ostatními. Ale nepouštěli ho třeba do dalších životních kroků než tím prošel. O konci většinou rozhodoval náčelník nebo šaman. Ale jsme v západní civil. nejlépe vhodný terap. doprovod. Někdo kdo má třeba osobní zkušenost a dělá terapeuta. Přeju Vám pokud možno kratší dobu. Hezké dny Václav
634 lidé vyjádřili účast.
Lena
  (kontaktovat autora příběhu) •
22. listopadu 2014
Hezký den, mě zemřel manžel loni o Vánocích, jak zde píšete, kdo nezažil nepochopí co je to za hrůzu. Hledám způsob, jak tento smutek zmírnit, ale na to není univerzální recept. Se spaním mám problémy, osvědčily se mi přírodní tablety z Kozlíku lékařského a čaje z bylinek,medunka a levandule pod polštář. Když jsem hodně rozhozená, tak mi lékař předepsal Sanval. Ze smutku se dostávám prací na zahrádce a stále vymýšlím nějaké aktivity, ale jsem stále unavená, tak musí pomalu. Klidně si o všem popovídám, kdo má stejné trápení. Lenka
654 lidé vyjádřili účast.
Maruška
•
26. listopadu 2014
Na jaře mi zemřel manžel a nemohu se s tím vyrovnat a ani se nikdy nevyrovnám.Je mi velmi smutno,nic mě nebaví,děti mají svoji rodinu a lehčeji se vyrovnaly se ststrátou tatínka.Žily jsme s manželem jeden pro druhého a byly si velkou oporou,nyní pro mě život skončil a i když jsem překročila šedesátku nemám už sílu žít dál.V noci nemohu spát,užívám léky na deprese ale nic nepomáhá.Ta ztráta tolik.tolik bolí.
Anna
•
27. listopadu 2014
Milá Maruško,mně zemřel taky manžel - na jaře už to budou 3 roky a můžu Vám říct,že jsem se s tím ještě vůbec nesmířila a ani se s tím nenaučila žít.Psala jsem sem už několikrát během těch skoro tří let a nic se nezměnilo.Bojím se vánoc,první vánoce jsme zrušili úplně i na přání dětí a vnuků.Teď už to budou třetí vánoce bez milované manžela,tatínka a dědečka.Pokud by jste chtěla si povykládat více,můžete mi napsat na můj meil anzelen@seznam.cz.Přeju Vám Maruško hodně sil v tomto nelehkem období.
564 lidé vyjádřili účast.
Věra Zatloukalová
  (kontaktovat autora příběhu) •
31. srpna 2018
Můj manžel zemřel úřed 2 měsíci, byli jsme jak siamská dvojčata. Beru prášky, ale zdá se mi ,že je to horší. Tak strašně se mi chce odejít za ním. Ten pocit beznaděje nelze popsat. Také nevím co dál.
Kateřina
•
26. března 2014
Před osmi lety mi zemřel manžel po rakovině. Tehdy mi bylo 33 let. Máme spolu dva syny. Před třemi lety jsem se znovu vdala a mám ještě dalšího, dvouletého, syna. Teď jsem na mateřské dovolené a minulost na mě tak nějak víc doléhá, někdy se cítím v pořádku, ale někdy jsou vzpomínky na mého prvního manžela velmi bolestivé. Musím ještě také říci, že v mých osmnácti letech mi zemřel můj tatínek, měl mě velmi rád a rozuměli jsme si. Nedávno jsem také zjistila, že jsem adoptovaná, to se mnou také docela dost pohnulo. Máte-li někdo podobný osud jako já, tak mi prosím napište, jak jste toto zvládli, já už kolikrát nevím, kudy kam.
Jana
  (kontaktovat autora příběhu) •
24. listopadu 2011
Po smrti maminky a tatínka před 13 lety se léčím antidepresivy,ale brala jsem je jen sporadicky na jaře a na podzim,byl to Lexaurin.Loni v září mi zemřel manžel,se kterým jsem žila a milovala ho 43 let.To byl poslední hřebíd do mé rakve.Byla jsem hospitalizována v psych léčebně,kde mně přes vánoční svátky dávalůi dohromady.Teď jsem již rok v novém bytě,musela jsem se odst hěhovat,všude jsem ho viděla,ale on mně stále drží za ruku a chce mně k sobě.Pokouším se najít nějakého kamaráda,ale vždy to skončít tím,že není takový jako byl můj manžel.Potřebovala bych jako Vy poradit,ale už jsem se radila s tolika odborníky a stále jen brečíma brečím.V současné době beru TRITICO po kterém alespoň spím,potom nadále beru Lexaurin 1,5 mg.JinaK odmítám jíné léky,bojím se jich.Je to opravdu moc těžké a asi to musí člověk zvládnout sám,nebo najít přítele,který Vás vezme v tísni za ruku a řekne bude dobře holka moje. . .Napište mi něco k mé odpovědi na emailovou adresu.děkuji Jana
Anna
•
26. srpna 2012
Taky si nevím rady,mně zemřel manžel před půl rokem,ale neumím si představit,že bych si našla kamaráda.Spíše hledím kamarádku,která je na tom jako já,že bychom si psaly nebo se i navzájem navštívily.Anna
Anna
•
27. května 2014
Jsem na tom stejně jak čtu tady ty příběhy. Manžel mi zemřel před 2 měsíci, v mé náruči. Prožili jsme 33 let společného života a teď jsem sama. Děti jsou dospělé. Nemůžu se smířit se skutečností, že tady není, že neexistuje. Byl to moc hodný člověk i táta, o to více je to pro mne horší. Nevím jak dál žít...Je ve mně tolik smutku a bolesti.
642 lidé vyjádřili účast.
jarmila
•
6. listopadu 2014
me taky umrel manzel 4 zari 2014 je to nedavno taky mam v sobe velkou bolest nemam taky nikoho s kym si o tom popovidat je mi smutno nevim jak bez nej zit dal,rada si s tebou budu psat
jarmila
•
6. listopadu 2014
me taky umrel manzel 4 zari 2014 je to nedavno taky mam v sobe velkou bolest nemam taky nikoho s kym si o tom popovidat je mi smutno nevim jak bez nej zit dal,rada si s tebou budu psat
684 lidé vyjádřili účast.
jarmila
•
6. listopadu 2014
me taky umrel manzel 4 zari 2014 je to nedavno taky mam v sobe velkou bolest nemam taky nikoho s kym si o tom popovidat je mi smutno nevim jak bez nej zit dal,rada si s tebou budu psat
601 člověk vyjádřil účast.
radka
•
18. prosince 2013
pred mesicem mi zemrel milovany manzel byli jsme spolu 33let i kdyz byl nemocny nepripoustela jsem si ze tu nekdy nebude bohuzel ta nejstrasnejsi vec se stala nedovedu si zivot bez nej predstavit je to prezivani zoufalstvi beru antidepresiva zatim tyden ale ucinnost jeste nemaji vsechny chapu a soucitim a pry to cas zahoji ale nevim taky si nevim rady jak se mam chovat k sobe jestli je dobre si prohlizet fotky divat na videa ale me je po nem hrozne smutno .k psycholozce se chystam ale ted jsou vanoce tak se to asi neuskutecni tak si nevim rady .i kvuli synum a vnucce bych chtela trochu fungovat. nejhorsi jsou krasne vzpominky co jsme prozili to me doslova muci ale porad me to naskakuje a nejhorsi jsou rana to je k zblazneni byl muj velky ochrance vse mi udelal co mi na ocich videl a to si ho neidealizuji takovy skutecne byl kdo mi poradi
Andrea Baracová
•
27. ledna 2014
dnes to je 48 dní,co si vzal život můj milovaný manžel.Dokázala jsem mu odpustit a pochopit,proč tak najednou odešel bez rozloučení.Srdce mi ale puká žalem, dusím se a nevím co mám dělat.Máme báječnou dceru,ale ta má už svůj život,tak jí nemůžu brzdit svojí prázdnotou.Snažím se chodit do práce,ale soustředěnost nepřichází. Byl můj jediný muž v mém životě.Tolik lásky mi dával a já jemu.bez sebe jsme nedokázali být a on přesto navždy odešel a mě tu nechal.Chemii nechci brát,tak aspoň každý den beru B-komplex forte a piji bylinné čaje. Někdy zaberou někdy,jako teď, vůbec.Každý mi tvrdí,že čas rány zahojí,ale já si to teď nemyslím.Mám naopak pocit,že je všemu konec.....
672 lidé vyjádřili účast.
alena
•
21. dubna 2014
Jsme na tom tedy úplnně stejně i mně zemřel ve věku 56 let manžel v loni v prosinci a mám úplně stejné stavy, které popisujete, nemám žádnou radu, sama bych jí potřebovala, kdo to nezažil nepochopí, doktor by mně nejraději cpal jen antidepresivama, brala jsem je asi měsíc a vysadila, nebot jsem byla pouze utlumená a nic si nepamatovala, jako kdyby mně mozek vůbec nepracoval, jsem též sama a stále to bolí, mám dokonce schované věci, které měl manžel naposledy na sobě a spím s nimi a asi je nikdy nevyperu, nebot ho s těch věcí cítím, je to strašný ta samota a bolest, v práci jsem to nezvládala, skončila jsem na neschopence a když jsem se vrátila do práce dostala jsem výpověd, i tak se lidé zachovají, však to jednou poznají sami, nebylo mi ani tak mizerně při pohřbu, jako je mi ted, stýská se hrozně moc, čím je to déle, tím je to horší, mám neustále křeče v břiše, nespím a ty rána jsou příšerný, jsem s vámi a napište jak to zvládáte
Milada
•
23. února 2007
Když je bolest opravdu veliká a smutek nekonečný, měl by si každý najít způsob, jak to všechno zmírnit. Brát uklidňující tabletky proti depresím, zajít za psychologem (není to žádná ostuda a leckdy pomůže i to, že vás někdo poslouchá), najít si čas a prostor k pořádnému vybrečení se, přečíst si knihy, které nám pomůžou tišit bolest, najít si manuální činnost, která nám bude činit radost a nebo cokoliv dalšího. Nikdy by na to člověk neměl být sám a nikdy by neměl léčení ze smutku odkládat "na potom".

Já sama jsem si hrála na hrdinku a říkala si: "Zvládám to, nepotřebuji psychologa, nepotřebuji prášky, nepotřebuji volno v práci". Nebyla to pravda a za půl roku se začaly problémy nabalovat. Půl rok od smrti tatínka, mi vážně onemocněla maminka. A zase to známé: "Nepotřebuji pomoc, zvládnu to sama", a tak to jelo dál a dál - další dva pohřby v rodině... Operace mamky, léčení, další operace, znovu léčení... Brala jsem si toho na sebe moc a ničím jsem to nekompenzovala. A pak se stalo, že i já jsem musela na operaci a doléčení.

Ráda bych, kdyby právě tohle byl ten špatný příklad pro všechny truchlící. Chtěla bych, aby se poučili z chyb lidí, jako jsem já. Aby si sami sebe víc všímali, aby se opatrovali, aby našli způsob, jak s tím bojovat. Dělají to nejen pro sebe a hlavně své zdraví, ale i pro ostatní své blízké. Přeji všem hlavně zdraví a mnoho sil!
703 lidé vyjádřili účast.
Jana
•
4. února 2007
Myslím si, že každému pomáhá něco jiného. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že jsem se ještě nevyrovnala s tím, že po smrti mé babičky jsem se dostala do stavu určité bezmoci a pravděpodobně z této bezmoci a možná i ze vzteku, že mě chtěli pomoci tím, že zavolali psychiatrovi, který doporučil odvoz do nemocnice, že prý mi tam něco dají, se hodně těžko vzpamatovávám. Nebyla jsem schopna se dost dlouho z této zkušenosti vzpamatovat, neboť mě dostala do ještě větších potíží. Po návratu z nemocnice jsem přemýšlela o sebevraždě, neboť v nemocnici konstatovali, že mám těžkou depresi, kterou jsem vůbec necítila. Na pohřbu mé babičky jsem ani nebyla, takže o to to pak bylo ještě horší. Myslím si, že v některých případech je takovéto řešení situace zcela nevhodné, ale pokud člověk nedokáže smrt přijmout a ani vlastní pocity s tím spojené včetně smutku a jiných dalších a snaží se to popírat může dojít k mnohem závažnějším následkům, které mohou hluboce ovlivnit jeho další život.
MUDr. Petr Vašíček
•
25. června 2006
Myslím si, že odpověď na Váš dotaz by měla znít asi přesně tak, jako by se měla medicína starat o nevyléčitelně nemocné - dát vybrat, co kdo preferuje, aby se cítil dobře. V tomto konkrétním případě se s tím může zkusit člověk popasovat sám,
může zkusit antidepresiva, psychologa, myslím, že i existují skupiny, kde se setkávají lidé se stejně obtížným prožíváním ztráty blízké osoby.
Jen poznámka: Deprex patří mezi poměrně dobrá antidepresiva
jana
•
13. února 2006
zni to téměř neuvěřitelně, ale já jsem taky jana, taky jsem přišla o tatínka, taky zemřel na rakovinu... letos to bude už 10 let, tehdy mi bylo 23 a v té době už jsme byli sami bez maminky. bylo to nepopsatelně těžké a pomohl jen čas. a - ano, svatba bez rodičů nebyla tak radostnou událostí, jak by správně měla být. bylo to smutné, ale s člověkem, který vás podrží se žije líp. a když se narodily děti, znovu to moc bolelo, že nebudou mít hodného dědu a babičku. to mě bolí dodnes. ale už jim dokážu vysvětlit, že dědeček i babička byli moc nemocní a proto tady už nejsou. rozhodně jsem na ně nezapoměla, ale už netrávím většinu času přemýšlením o nich. děti babičce a dědovi občas na hřbitově zapálí svíčku a i když je to velice slabá útěcha, doufám, že to někde vidí. všem, kteří přišli o někoho blízkého přeji hodně sil, protože alespoň pro mě to bylo to nejtěžší čím jsem kdy v životě musela projít.
761 člověk vyjádřil účast.
Kateřina
•
12. ledna 2006
Gábino, poslala jsi sem trochu slunce, to je dobře... Těžko se prodírá mlhou smutku, ale je tu. Podobně jako ti, kteří nám zemřeli. Představuji si, že tu za clonou naší mlhy čekají, až uslyšíme jejich slova: jsem s tebou, je mi dobře, proč se tedy trápíš? Myslím, že moji milí zemřelí tohle říkají. Snažím se být s nimi, být jako oni, trochu tady a trochu tam. Až umřu (a budu moci objevovat všechna ta tajemství, na která teď nedosáhnu), moc bych si přála, aby mí blízcí věděli, že se mám dobře a nesoužili se. Slzy je třeba vyplakat, někdy je dobré mít na čas i léky na posilu. K tomu ale je určitě dobře vědět, že i když my pro mlhu nevidíme, slunce za ní čeká a snaží se jí i rozehnat. Myslím, že mu trochu můžeme z druhé strany pomáhat...
Gábina
•
6. ledna 2006
Jmenuji se Gábina, je mi 29 let a tatínek mi zemřel před 11-ti lety na rakovinu. Bylo to v období, kdy jsem ho strašně moc potřebovala. Mamka užívala léky na zklidnění, ale já se musela vyrovnávat se vším sama. Dodělat školu, vybrat si zaměstnání. V té době jsem si řekla, že mě taťka vidí a že by byl rád a hrdý, kdybych vše zvládla. Často se mi o něm zdá a já jsem šťastná, že si můžeme povídat. Chtěla bych Vám všem popřát optimismus, protože ti, kteří Vás takhle opustili by si určitě přáli, aby jejich děti, manželky prostě Vy šli dál svoji cestou. Noste je v srdíčku, dívejte se na jejich fotografie, mluvte o nich. Kdo v srdcích žije, neumírá. Moc Vám všem fandím. Život jde dál, budoucnost přináší i krásné věci a prožitky. Jen se jim člověk nesmí stranit. Mějte se krásně a hlavu vzhůru!
G.
Markéta
•
30. října 2005
I já mám problém zvládnout smutek. Jsou to dva roky, co můj tatínek naposledy promluvil. Zemřel na rakovinu a od té doby se slova rakovina bojím. Nespím, dost často brečím a mám pocit, že vlastně žiju zbytečně. Hrozně moc mi prostě chybí. Závidím všem, kteří tímhle vůbec neprošli. Čím je to déle tím je to se mnou horší. Takže věta, že čas všechno zahojí nějak nepomáhá. Přitom mám hodného manžela, báječného dvouletého syna a moje maminka je nejbáječnější maminka na světě. Moc dobře Vás všechny s podobným problémem chápu. Ahoj Markéta
Hedvika
•
13. září 2005
Se zájmem jsem si o tématu léků proti depresi přečetla odpověď MUDr. Kabelky na otázku o antidepresivech v oddíle Poradna na tomto webu. Každému to doporučuji: je moudrý a lidský, ctí právo každého člověka být smutný svým způsobem, ale také pojmenovává projevy přílišného smutku, kde už je namístě nebát se začít užívat léky.
564 lidé vyjádřili účast.
Libuše
•
12. září 2005
Před rokem a půl mi zemřel manžel. Měli jsme moc krásné manželství: po jeho smrti jsem na tom byla psychicky moc špatně, manžel zemřel na rakovinu, měla jsem ho celou dobu doma a starala jsem se o neho. Jela jsem na určitou rezervu, abych to všechno zvladla. A najednou ticho, žádná starost, bylo to doopravdy na zbláznění. Musela jsem užívat antidepresiva. Moje zkušenost je taká, prášky určitě pomůžou, ale každý si musí uvědomit, že to není všelék. Nejlepší lékař na takové bolístko je čas. A stejně to pořád moc bolí. Dnes jsem se na tyto stránky dostala tak, že jsem si řekla, že napíši manželovi do nebíčka. Pořad jsem hledala, kde to asi je, až jsem se dostala až sem.
Janina
•
6. září 2005
Ahoj Jani, je mi 25, je to skoro 3měsíce, co mi zemřel táta a jmenuju se taky Jana. Na začátek dost společného... Nebrečím každý den, ale mám v sobě nějaký blok...asi to znáš.. a pak najedou přijde podnět, který spustí vlnu smutku a já se prostě musím vybrečet..a pak zase 3-4dny funguju v pohodě. Stejně jako ty mám pocit, že odcestoval a musí se prostě vrátit. Chybí mi jeho hlas v telefonu, stejně jako samotná možnost mu zavolat. Stejně jako Tebe i mě trápí myšlenky ohledně dětí a svatby. Rozhodla jsem se, že se nevdám, nebo pouze budu mít malý obřad pouze se svědky, protože si nedovedu představit, že mě někdo jiný něž on vede k oltáři.
Oběma nám nezbývá, než být silné. Proto Tobě, ale i sobě a všem s podobným osudem přeju, abysme to zvládly. Hezký den....Janina
652 lidé vyjádřili účast.
Jana
•
31. srpna 2005
Přiznám se, že já osobně jsem na nějaké tabletky po smrti táty nepomyslela, je to 5 měsíců, ještě před měsícem jsem měla strašné stavy, skoro každý den jsem brečela a myslela na poslední návštěvu u něj doma, nikdo nečekal že umře, odmítal doktory a skončilo to ze dne na den, den po mé poslední návštěvě šel večer spát a už se neprobudil, byla to zbytečná smrt, možná jsme se málo snažili, ale doktory on prostě nechtěl.Je mi 24 let a je mi strašně líto, že můj hodnej táta nebude na mé svatbě, že nepozná mého přítele, že nebude ten nejsprávnější dědeček pro mé děti. Nikdy bych nevěřila, že mě tohle může potkat. Řikám si, že jen odcestoval na dlouhou dobu a že jednou ho určitě zase uvidim. Tohle je to, co mě utěšuje. Cítím se všemi, které potkalo podobné neštěstí.
Eva
•
2. září 2009
Dobrý večer , i já jsem se dostala do podobné situace. Je to hrozně krátká doba -manžel zemřel náhle 30.7.2009.
I já s celou rodinou -syn ,dcera ,vnoučata prožíváme asi to samé ,když příjdete o hodného manžela se kterým žijete 35let , vychováte děti , těšíte se z vnoučat a pak přijde rána, kterou nečekáte. A hlavně to nečekáte, nepřemýšlíte o tom ,že by se to mohlo stát.
A najednou jste postaveni před hotovou věc . Je to kruté, nezvratné a hrozně to bolí.Začne kolotoč -vyřizování ,zařizování -uřady apod.
Celý měsíc jsem si říkala, přijde. Teď si, ale uvědomuju ,že vše je jinak . Probudila se ze zlého snu a musím dál. a musím SAMA - to je to hrozné slovo . Když vidím pár lidí ,kteří se vedou za ruce , tak si říkám , tak takhle jsem chodila ještě nedávno.
Byli jsme s manželem sehraná dvojka , věděli jsme co chceme - měli jsme stejný koníček ,cestování.
Máme hodné děti ,snaží se mne podpořit ,jak se dá. Mají ,ale svoje rodiny ,povinosti a samozřejmě hrozný smutek, nad ztátou tatínka.
Každý asi prožívá toto období jinak ,ale vesměs je to podobné. Beznaděj ,vztek , lítost se vám mísí dohromady. Chvíli si myslíte je dobře ,cítíte se o trochu lépe a pak padnete na samé dno a musíte nahoru ,jinak by se člověk zbláznil.
Sednu do auta je mi dobře , jedu nakoupit. Vylezu z auta, popojdu pár kroků a je mi hrozně - ujíždí mi zem pod nohama ,točí se mi hlava je mi nazvracení , cítím mravenčení po celém těle ......
Užívám neurol ,abych mohla fungovat - a pomáhá. Snažím se ho brát co nejmíň - jsou to léky návykové a jak se jich pak zbavit.
Jestli se někdo cítí a to určitě ,jako já . Napište prosím ,jak dlouho to může trvat ? Hezký večer přeje Eva
Lucka
•
3. září 2009
Dobrý den, jsem ve stejné fázi jako vy. 30.7.2009 mi zemřel otec. Velice jsem ho milovala a miluju. Snažím se být mamince oporou, ale jelikož jsme měli k sobě velice blízko, kdy se mnou otec i matka sdíleli nejen choroby, ale i některé intimní věci, jsem průběžně na Lexaurinu 3. Má maminka také. Musí se naučit žít sama, byli spolu necelých 27 let neustále spolu. Nechci jí svým zármutkem zatěžovat, snažím se být silná, ale nejde to. Mám posit, že se mlátím ode zdi ke zdi. Chvíli mám pocit, že se vrátí, že jen někam odjel, chvíli na to si to plně uvědomím, že naše rituály už nikdy nebudou. I když se se smrtí setkám skoro denně, teprve teď jsem schopná pochopit reakce a určité jednání lidí. Jak dlouho to bude trvat ? To je otázka. Zhruba tak rok to bude trvat určitě. Bohužel může to být i podstatně déle. Přeji Vám pevné nervy a sílu k vyřizování na úřadech. Lucka
663 lidé vyjádřili účast.
Hana
•
12. srpna 2005
Upřímně řečeno, nevím. Od maminčina odchodu už uplývá druhý rok, byla jsem bez léků - ale nedá se to formulovat "zvládla jsem to bez léků", pouze "byla jsem bez léků". Když se ohlédnu nazpět, nejsem si jistá, že to tak bylo nejlépe a nevím, co bych měla doporučit. Měla jsem k antidepresivům určitou nechuť, asi z toho důvodu, že mi je moje okolí už předem vnucovalo, nelíbil se mi takový ten přístup, že na smutek jsou prášky, zrovna tak jako na bolest hlavy nebo na horečku. Prošla jsem psychoterapií u klinického psychologa, určitě to nebylo bez významu, ale je ve mně dost skepse: jsou situace, kdy slova mnoho nezmůžou. I při dobré vůli, odborných znalostech a velké schopnosti empatie je prakticky nemožné, aby někdo druhý procítil náš žal, co mi může kdo poradit, když neprožil to, co já. A proto se po svých zkušenostech skoro přikláním k antidepresivům a/nebo anxiolytikům.
Hanka
684 lidé vyjádřili účast.
Zuzka
•
1. října 2011
Maminka mi chybí už 10 let a vyrovnala jsem se s tím až v mých 25 letech. Nejdříve jsem si to nepřiznávala,že už jí neuvidím.Viděla jsem ji všude a nikomu nevěřila. Pak jsem hystericky brečela sama a nikomu se nesvěřovala - nikdo vevěděl jak reagovat.
Teď už mam jen skreslené vzpomínky. Pořád o ní mluvim jako by tu byla semnou. Byla jem u psychiatričky a ta my moc pomohla se situací konečně vyrovnat.Psala jsem jí dopisy co by jsem jí ještě řekla a udělala.Chybí mi. Ta skvělá doktorka mi dala i léky..Jsem proti medikaci,ale nyní jsou moderní léky .Kromě toho mi je dávala nezbytně dlouhou dobu.Záleží na doktorovi.Když někomu věřím, tak ho poslouchám.Moc mi pomohla...
604 lidé vyjádřili účast.
Olga
•
10. srpna 2005
Umřel mě otec a já jsem šla do sebe, děti mě z toho zčásti dostaly.
Léčím se a teď už je to lepší.
Ale nikdy nezapomenu.A už to tolik nebolí.
Snažím se to zvládat už sama.Snad to pujde musíme si věřit, né nadarmo se říká věř a víra tvá tě uzdraví, tak věřím a snažím se.
Držim ti všechni palečky aby to bylo lepší.
Olga
623 lidé vyjádřili účast.