zni to téměř neuvěřitelně, ale já jsem taky jana, taky jsem přišla o tatínka, taky zemřel na rakovinu... letos to bude už 10 let, tehdy mi bylo 23 a v té době už jsme byli sami bez maminky. bylo to nepopsatelně těžké a pomohl jen čas. a - ano, svatba bez rodičů nebyla tak radostnou událostí, jak by správně měla být. bylo to smutné, ale s člověkem, který vás podrží se žije líp. a když se narodily děti, znovu to moc bolelo, že nebudou mít hodného dědu a babičku. to mě bolí dodnes. ale už jim dokážu vysvětlit, že dědeček i babička byli moc nemocní a proto tady už nejsou. rozhodně jsem na ně nezapoměla, ale už netrávím většinu času přemýšlením o nich. děti babičce a dědovi občas na hřbitově zapálí svíčku a i když je to velice slabá útěcha, doufám, že to někde vidí. všem, kteří přišli o někoho blízkého přeji hodně sil, protože alespoň pro mě to bylo to nejtěžší čím jsem kdy v životě musela projít.
