Když je bolest opravdu veliká a smutek nekonečný, měl by si každý najít způsob, jak to všechno zmírnit. Brát uklidňující tabletky proti depresím, zajít za psychologem (není to žádná ostuda a leckdy pomůže i to, že vás někdo poslouchá), najít si čas a prostor k pořádnému vybrečení se, přečíst si knihy, které nám pomůžou tišit bolest, najít si manuální činnost, která nám bude činit radost a nebo cokoliv dalšího. Nikdy by na to člověk neměl být sám a nikdy by neměl léčení ze smutku odkládat "na potom".
Já sama jsem si hrála na hrdinku a říkala si: "Zvládám to, nepotřebuji psychologa, nepotřebuji prášky, nepotřebuji volno v práci". Nebyla to pravda a za půl roku se začaly problémy nabalovat. Půl rok od smrti tatínka, mi vážně onemocněla maminka. A zase to známé: "Nepotřebuji pomoc, zvládnu to sama", a tak to jelo dál a dál - další dva pohřby v rodině... Operace mamky, léčení, další operace, znovu léčení... Brala jsem si toho na sebe moc a ničím jsem to nekompenzovala. A pak se stalo, že i já jsem musela na operaci a doléčení.
Ráda bych, kdyby právě tohle byl ten špatný příklad pro všechny truchlící. Chtěla bych, aby se poučili z chyb lidí, jako jsem já. Aby si sami sebe víc všímali, aby se opatrovali, aby našli způsob, jak s tím bojovat. Dělají to nejen pro sebe a hlavně své zdraví, ale i pro ostatní své blízké. Přeji všem hlavně zdraví a mnoho sil!
