Radka
7. září 2015
•
Truchlení
Odešla mi maminka
Je to deset dní, kdy nás po velmi krátké nemoci opustila naše maminka. Stále nemohu uvěřit, že je to navždy. Byla skvělý člověk, nemoc na ní zaútočila velice rychle a nečekaně. Jsem vděčná, že jsme s ní mohli být až do konce, stejně jako ona s námi byla celý život. A alespoň trochu jí mohli vrátit vše co pro nás ona dělala. Moc mi chybí.
Simona
7. května 2014
Bohužel i já jsem se před dvěma měsíci zařadila mezi Vás. Když jsem předloni četla tyto stránky kvůli tetě, která umírala na rakovinu, ve snu by mě nenapadlo, že za rok a půl se sem vrátím ne pro radu, ale pro útěchu...Nechci se rozepisovat do podrobna co se stalo a jak se cítím, protože na tom jsme vesměs asi všichni stejně, ale chtěla jsem se vás zeptat, jaké máte zkušenosti se svým okolím? Jak se říká, v nouzi poznáš přítele, tak jsem je opravdu poznala, jak v pozitivním, tak negativním smyslu slova.
Nejhorší je, že mě zklamali opravdu blízcí lidé, od kterých bych to nikdy nečekala. Konkrétně kolegové. Absolutně se nedokáží alespoń trochu vcítit do toho, jak mi je a ještě já jsem za tu špatnou, která se neumí chovat...Už jsem se málem dvakrát zhroutila, ne z toho, že jsem přišla o maminku, ale z toho, jak se ke mně někteří lidé v té nejtěžší chvíli zachovali a jak mě vydeptali...Myslím si, že na to, čím teď procházím, se chovám celkem dobře, že by to mohlo být mnohem horší, snažím se, tak co je sakra tak nepochopitelného na tom, že prostě občas nemám den, jsem smutná a nechci se s nikým bavit??? Proč to nedokážou pochopit a ještě se cítí dotčeně? Je mi z toho neskutečně smutno :(
Nejhorší je, že mě zklamali opravdu blízcí lidé, od kterých bych to nikdy nečekala. Konkrétně kolegové. Absolutně se nedokáží alespoń trochu vcítit do toho, jak mi je a ještě já jsem za tu špatnou, která se neumí chovat...Už jsem se málem dvakrát zhroutila, ne z toho, že jsem přišla o maminku, ale z toho, jak se ke mně někteří lidé v té nejtěžší chvíli zachovali a jak mě vydeptali...Myslím si, že na to, čím teď procházím, se chovám celkem dobře, že by to mohlo být mnohem horší, snažím se, tak co je sakra tak nepochopitelného na tom, že prostě občas nemám den, jsem smutná a nechci se s nikým bavit??? Proč to nedokážou pochopit a ještě se cítí dotčeně? Je mi z toho neskutečně smutno :(
In reply to Bohužel i já jsem se před by Anonym (neověřeno)
Aleš
7. května 2014
Upřímnou soustrast přeji, Simono.
Já naštěstí nálézám u kamarádů a známých pochopení.
Ovšem nikdo z rodiny netruchlí po mamince tak intenzivně jako já. Neříkám, že zbytek rodiny netrpí, ale zřejmě nedokážou projevovat city tak jako já.
Potřeboval bych větší psychyckou podporu, v mamce jsem ztratil to nejcennější co jsem měl.
Já naštěstí nálézám u kamarádů a známých pochopení.
Ovšem nikdo z rodiny netruchlí po mamince tak intenzivně jako já. Neříkám, že zbytek rodiny netrpí, ale zřejmě nedokážou projevovat city tak jako já.
Potřeboval bych větší psychyckou podporu, v mamce jsem ztratil to nejcennější co jsem měl.
In reply to Upřímnou soustrast přeji, by Anonym (neověřeno)
Simona
7. května 2014
Aleši, i já přeji upřímnou soustrast. Z rodiny jsem měla stejný pocit, přišlo mi, že jsou ostatní až nějak moc v pohodě, ale ono to tak není. Jen to třeba nedokáží tak ventilovat anebo se s tím umí lépe poprat než my. Mám dvě sestry, starší a mladší. S tou mladší mám velmi pevný vztah, s mámou jsem ji vychovávala, takže jsem pro ni spíš rodič než starší sestra. Je to jedna z věcí, které mě drží nad vodou, že musím být silná kvůli ní. Právě maturuje, což ji možná paradoxně pomáhá, protože se musí soustředit na učení...Ale i tak jsem si říkala, že není možný, že je tak silná a nedá nic najevo. Nikdy mi nenapíše nebo nezavolá, že by jí bylo mizerně, až když se jí svěřím já, tak z ní vypadne, jak na tom byla ona. Asi má tendenci to v sobě víc držet a neumí to správně ventilovat... Pak máme ještě o dost starší sestru se kterou jsem poslední roky měla hodně problematický vztah, až události posledních měsíců nás znovu sblížily. Vždycky na mě působila strašně chladně a bez emocí, nechápala jsem, jak může být tak v pohodě a vlastně jí to svým způsobem i zazlívala...Ani nevíš, jak se mi ulevilo a jak jsem byla ráda, když i ji jsem slyšela plakat - ne že bych jí přála tu bolest, ale konečně jsem u ní pocítila i lidskost...A to mi neskutečně pomohlo - vědomí, že v tom nejsem sama, že i ostatní z rodiny nějakým způsobem prožívají smutek.Zní to asi divně, ale ten pocit, že jsme na jedné lodi, byl uklidňující...
In reply to Bohužel i já jsem se před by Anonym (neověřeno)
Simono, tady tě skutečně nikdo deptat nebude...tady jsme na tom všichni stejně.....zkušenost s okolím? Špatná....všichni se na mě vykašlali...nikdo nezavolal,nepřišel, tak na ně kašlu taky...jim to bylo jedno už dřív mě teď už také.
Ten vnitřní boj stejně musíme bojovat každý sám!!!!
Ten vnitřní boj stejně musíme bojovat každý sám!!!!
In reply to Simono, tady tě skutečně by Anonym (neověřeno)
Simona
9. května 2014
Akorát že je to neskutečně těžký...
In reply to Bohužel i já jsem se před by Anonym (neověřeno)
Petr
7. května 2014
Ahoj Simono,
Upřímnou soustrast. Opravdu s Tebou soucítím a myslím, že jelikož jsem a jsme na tomto fóru skoro každý den, tak další slova nejsou potřeba, jsme s Tebou...
Ohledně Tvého dotazu - já mám snad ty nejhorší zkušenosti. Nejenomže většina mé rodiny nás s maminkou nechala naprosto samotného v téměř tříletém boji o její život, ale měli tu neskutečnou drzost mi ještě dělat problémy bojem o zasr*** majetek, kdy ještě žila apod (její bratr apod). Tak moc mě dorazilo, když lidé, se kterými jsme se tak často setkávali a kterým maminka tolik dala svoji péči, ani nepřišli na pohřeb, ani kytičku neposlali, prostě nic. Mé okolí mě nechápalo a nechápe, tedy kromě těch, kteří zažili něco podobného a měli tak milý a hezký vztah s rodičem jako já. Můžu Ti říct jen jedno - s odchodem maminky odešel i zbytek rodiny (ve smyslu nemůžu jim to odpustit) a já procitl snad jako nikdy předtím. A přátelé - no, z deseti zbyli dva, kteří u mě stojí a pomáhají mě tím, že mě chápou. Nic jiného než pokoru a pochopení v srdci jsem po nikom nechtěl. A to se nechovám nijak špatně či depresivně (relativně normálně ve společnosti existuji). Ale dozvědět se od nejlepšího přítele, že "abych se z toho neposr** - omlouvám se za expresivní výraz, když on má oba rodiče, oba sourozence (můj jediný bratr zemřel a pochoval jsem i babičku i dědečka v posledních 5 letech), tak to mi jaksi nedalo pár dní spát. Ex-přítelkyně se se mnou rozešla 3. den po maminčině smrti.....Poslední rok ze mne na jednu stranu udělal naprostou psychickou trosku, na druhou jsem procitl a udělal jsem velice rychlý proces. S těmito lidmi se nestýkám, jasně jsem jim řekl proč a naopak vyplynuly na povrch cizí lidé, téměř zcela neznámí, kteří mě zastaví na ulici (aniž bych to nějak vyžadoval) před panelákem a řeknou "mladý muži, vaši maminku jsem vídala každý den s pejskem. Krásně jste se o ní staral a je na vás určitě pyšná. Nemůžu vám nijak pomoct, ale soucítím s vámi".....Ušel jsem pár metrů a byť mám skoro dva metry a popral bych se i s medvědem, tak jsem brečel jako želva......Lidé dokáží být neskutečně hnusní (hodně jsem cestoval, Češi jsou v tomto jedničky, ale je to o povaze) a každý si jen hraje tu svoji roličku a jen málokdo opravdu chápe a soucítí, protože si tím jaksi porušuje ten svůj vnitřní komfort (každý má dost svých starostí). V lidské společnosti hodně chybí empatie, ochota pomoct aspoň slovem.....Jsou ale jedinci, kteří jsou pravým protikladem a často jsou to na první pohled nevýrazní lidé, avšek lidé s výrazným srdcem.....Takže moje rada je taková, že s lidmi, kteří Tě deptají, se vůbec, ale vůbec netrap. Jsou to lidé, kterým nevadí ublížit, lidé neschopní pokory, empatie a ochoty pomoci zdarma, bez protislužby.... Ale mlýny boží melou pomalu, ale přesně....Rád bych Ti popřál hodně síly, protože život jednotlivce se po odchodu milovaného člověka vydá ultimativně na další etapu života. Drž se a hodně štěstí. Petr
Upřímnou soustrast. Opravdu s Tebou soucítím a myslím, že jelikož jsem a jsme na tomto fóru skoro každý den, tak další slova nejsou potřeba, jsme s Tebou...
Ohledně Tvého dotazu - já mám snad ty nejhorší zkušenosti. Nejenomže většina mé rodiny nás s maminkou nechala naprosto samotného v téměř tříletém boji o její život, ale měli tu neskutečnou drzost mi ještě dělat problémy bojem o zasr*** majetek, kdy ještě žila apod (její bratr apod). Tak moc mě dorazilo, když lidé, se kterými jsme se tak často setkávali a kterým maminka tolik dala svoji péči, ani nepřišli na pohřeb, ani kytičku neposlali, prostě nic. Mé okolí mě nechápalo a nechápe, tedy kromě těch, kteří zažili něco podobného a měli tak milý a hezký vztah s rodičem jako já. Můžu Ti říct jen jedno - s odchodem maminky odešel i zbytek rodiny (ve smyslu nemůžu jim to odpustit) a já procitl snad jako nikdy předtím. A přátelé - no, z deseti zbyli dva, kteří u mě stojí a pomáhají mě tím, že mě chápou. Nic jiného než pokoru a pochopení v srdci jsem po nikom nechtěl. A to se nechovám nijak špatně či depresivně (relativně normálně ve společnosti existuji). Ale dozvědět se od nejlepšího přítele, že "abych se z toho neposr** - omlouvám se za expresivní výraz, když on má oba rodiče, oba sourozence (můj jediný bratr zemřel a pochoval jsem i babičku i dědečka v posledních 5 letech), tak to mi jaksi nedalo pár dní spát. Ex-přítelkyně se se mnou rozešla 3. den po maminčině smrti.....Poslední rok ze mne na jednu stranu udělal naprostou psychickou trosku, na druhou jsem procitl a udělal jsem velice rychlý proces. S těmito lidmi se nestýkám, jasně jsem jim řekl proč a naopak vyplynuly na povrch cizí lidé, téměř zcela neznámí, kteří mě zastaví na ulici (aniž bych to nějak vyžadoval) před panelákem a řeknou "mladý muži, vaši maminku jsem vídala každý den s pejskem. Krásně jste se o ní staral a je na vás určitě pyšná. Nemůžu vám nijak pomoct, ale soucítím s vámi".....Ušel jsem pár metrů a byť mám skoro dva metry a popral bych se i s medvědem, tak jsem brečel jako želva......Lidé dokáží být neskutečně hnusní (hodně jsem cestoval, Češi jsou v tomto jedničky, ale je to o povaze) a každý si jen hraje tu svoji roličku a jen málokdo opravdu chápe a soucítí, protože si tím jaksi porušuje ten svůj vnitřní komfort (každý má dost svých starostí). V lidské společnosti hodně chybí empatie, ochota pomoct aspoň slovem.....Jsou ale jedinci, kteří jsou pravým protikladem a často jsou to na první pohled nevýrazní lidé, avšek lidé s výrazným srdcem.....Takže moje rada je taková, že s lidmi, kteří Tě deptají, se vůbec, ale vůbec netrap. Jsou to lidé, kterým nevadí ublížit, lidé neschopní pokory, empatie a ochoty pomoci zdarma, bez protislužby.... Ale mlýny boží melou pomalu, ale přesně....Rád bych Ti popřál hodně síly, protože život jednotlivce se po odchodu milovaného člověka vydá ultimativně na další etapu života. Drž se a hodně štěstí. Petr
In reply to Ahoj Simono, by Anonym (neověřeno)
Simona
9. května 2014
Přesně jak říkáš, byli lidé, kteří mě i mile překvapili - netušili, jen viděli, že mi není dobře, přišli a řekli: Vidím, že se něco děje, kdybys cokoli potřebovala, i se jenom vypovídat, jsem tu pro Tebe. A to byla ta opravdová pomoc. Ne jako od ostatních, kteří se mi za každou cenu "snažili" pomoc a pak byli dotčený, když jsem jim o tuhle pomoc nestála. Paradoxně by mi nejvíc pomohli, kdyby mi pomáhat přestali. Stačilo jen milý slovo a říct, kdyby něco přijď a nechat mě být a chovat se normálně dál.
Jinak, klobouk dolů, musíš být neskutečně silný člověk, když sis prošel talika bolestmi...Máš můj obdiv.
Jinak, klobouk dolů, musíš být neskutečně silný člověk, když sis prošel talika bolestmi...Máš můj obdiv.
In reply to Bohužel i já jsem se před by Anonym (neověřeno)
Misha
8. května 2014
Simčo,upřímnou soustrast.Stejně,jak píšou ostatní,tady všichni víme,jak ti je,všichni jsme to zažili a zažíváme.Ten,kdo to nezažil,nemá páru,co prožíváme a jak moc nás nemoc a smrt maminek a otců změnila.Nikdy už nic nebude jako dřív...,ani my.Nepokoušej se jim Simčo nic vysvětlovat,je to zbytečný a marný.Já mám dvě sestry a bráchu,všichni jsme s mamkou byli od začátku nemoci až do konce,jen s nima o tom můžu mluvit,jen oni"ví".Ani s přítelem už se po marných pokusech nesnažím na tohle téma zavést řeč,on má oba rodiče a jeho názory jsou na poblití.V jiných věcech si rozumíme a je hodný.Simčo,drž se,mě mamka zemřela před 3 roky,teď 18.května to budou 3 roky.A pořád jsem občas smutná,hrozně mi chybí a nikdy se s její smrtí nesmířím,vždycky to bude bolet.Když nebudeš vědět,s kým se podělit o to,jak ti je,napiš sem,my tě chápeme a jsme s tebou.Hodně sil..
In reply to Simčo,upřímnou soustrast by Anonym (neověřeno)
Simona
9. května 2014
Máme neskutečné štěstí, že máme sourozence, nedokážu si představit, že bych tohle musela prožívat sama, obávám se, že nejsem natolik silná, abych to dala..Přítel je chápající, ale mám obavy z toho, jak dlouho mu to ještě vydrží..takže už se taky snažím vypovídat se raději sestře...Ještě že existuje tahle diskuze...
In reply to Bohužel i já jsem se před by Anonym (neověřeno)
darina
8. května 2014
ahoj Simonka úprimnú sústrasť a ver mi, že nie si sama, ked máš takéto zlé skúsenosti s ľudmi. Ja som stratila moju maminku pred rokom aj pol a predsa tá bolesť u mna nie je iná ale stále rovnaká. O ľudoch by som sa radšej nevyjadrovala, sú veľmi zlí a ešte aj tí najbližší. Ja na rozdiel od vás nemám ani sestru ani brata, nemám sa komu posťažovať. Deti to tak nevnímajú, hoci babku milovali, ale predsa žijú si svoj život a tak to má byť. Ale mna nechápe ani manžel, veľa sa hádame, vykričí mi to, že som úplne sa zmenila po mamkinej smrti. Ja viem, že som ešte viac citlivá než predtým, ale ked ma už vlastný manžel nechápe, tak už neviem. Ja sa cítim akoby som bola úplne na podlahe a ešte domna ľudia aj kopnú.
In reply to ahoj Simonka úprimnú sústrasť by Anonym (neověřeno)
Simona
9. května 2014
Darinka, je dobře, že máš děti, že máš pro co žít, něco, co Tě drží nad vodou... Jak jsou staré?
Pořád dokola si říkám: Proč jsou lidé tak zlí, co z toho mají? Copak nemají srdce? Ale oni to jednou poznají, poznají, jakou bolest a zmatek v sobě máme...to je ta jediná spravedlnost...
Pořád dokola si říkám: Proč jsou lidé tak zlí, co z toho mají? Copak nemají srdce? Ale oni to jednou poznají, poznají, jakou bolest a zmatek v sobě máme...to je ta jediná spravedlnost...
In reply to Bohužel i já jsem se před by Anonym (neověřeno)
rikina
8. května 2014
Ahoj Simonka, úprimnú sústrasť. Za pár dni to bude rok čo mi odišla moja milovaná maminka. A bolí to stále rovnako silno. Myslela som si že časom to prejde, ale to nie je pravda. Žila som s ňou 34 rokov v jednej domácnosti a teraz som zostala sama. Za rok sa nedá len tak jednoducho naučiť žiť bez niekoho kto tu bol pre teba tak dlho a kto ťa miloval zo všetkými chybami, nedokonalú, proste takú aká si. A či ma chápu alebo nechápu iní neviem povedať. Som v takom štádiu že si myslím že nikto ma nechápe aj keď to prežil, že nikto ani len netuší ako hrozne mi chýba, čo prežívam, aj keď viem že to nie je pravda. Jeden kamarát mi aspoň na rovinu povedal a nehral sa na nič, že on to nemôže pochopiť, lebo nezažil. No mám okolo seba kamarátky ktorým zomrela mamina. Vidím na nich že každá z nich to prežíva inak, a ja mám pocit že som na tom stále horšie ako kedy boli ony. Jedna z nich sa mi prvé mesiace vyhýbala, nechápala som prečo ale potom mi to povedala. Nechcela tu stratu prežívať znova aj keď tu maminu už nemá 17 rokov, stratila ju keď ešte nebola dospela a musela sa starať o mladšieho brata. Je dosť silná osobnosť a dokázala sa s tým vyrovnať pomerne rýchlo hlavne na taký mladý vek, no so mnou sa jej občas vracajú spomienky tak si aj poplačeme. Ale stále jej chýba a čím je staršia tým viacej. Ja si neviem predstaviť že toľké roky tu budem bez nej. Stále neviem pochopiť že ten život funguje aj keď už ona nie je jeho súčasťou. S ďalšou kamarátkou sa o tom nedá tak rozprávať, tej zomrela pred vyše dvoma rokmi a pred 20 rokmi aj otec, má dieťa a priateľa vyzerá že sa s tým dokázala zmieriť, jej priateľ zažil niečo podobné ako ona a pritom sa dokážu radovať zo života. Neviem kde berú tú silu. No a ešte mám jednu, u ktorej to budú dva roky, a tá je na tom asi podobne ako ja, ona ma najviac chápe s ňou sa dokážeme dlho rozprávať o našich maminách. Má malé dieťa, ktoré malo tri mesiace keď jej mama zomrela. Má dôvod bojovať. Sama mi povedala že keby ho nemala nevie ako by dopadla. A ja som zostala sama, mám súrodencov ale tí sú mimo a majú svoje rodiny a tiež mám pocit že sa s tým už zmierili. Takže iba 4 steny mi robia spoločnosť. A mne tak príšerne chýba každú minútu môjho života. Nikdy sa s tým nezmierim.
In reply to Ahoj Simonka, úprimnú by Anonym (neověřeno)
Simona
9. května 2014
Ahoj Rikina, v březnu mi bylo 30, s mamkou jsem bydlela do října. Měli jsme opravdu silné pouto, které se mým odstěhováním značně zpřetrhalo a i když si nikdy nepřestanu vyčítat, že už jsem to nestihla všechno úplně urovnat, tak si zároveň říkám, že to je možná to, co mě zachránilo...Protože být stále v jedné domácnosti, deno denně a pak najednou jako lusknutím o vše přijít... já nevím, co bych dělala, jak bych to zvládla..Nedokázala bych v tom bytě zůstat. Tím, že jsem se od mamky tak trochu odpoutala, tak to bylo o něco jednodušší...Takže se dokážu vcítit do toho, co asi prožíváš... Upřímně, asi bych neměla daleko k tomu spolykat prášky...
Četla jsem si Tvoje příspěvky už dřív...kdy jsem ještě nebyla schopná sem napsat, protože jsem si nechtěla přiznat, že do téhle skupiny už patřím taky..vždycky dokážeš všechno krásně popsat a vystihnout...mluvíš mi z duše...
Četla jsem si Tvoje příspěvky už dřív...kdy jsem ještě nebyla schopná sem napsat, protože jsem si nechtěla přiznat, že do téhle skupiny už patřím taky..vždycky dokážeš všechno krásně popsat a vystihnout...mluvíš mi z duše...
In reply to Ahoj Simonka, úprimnú by Anonym (neověřeno)
rikina
9. května 2014
Ahoj Simonka, ja to moc nezvládam a nemám ďaleko od toho aby som si niečo spravila. No vždy ma niečo zastaví, aj keď neviem čo, lebo zmysel života som už stratila. Viem že keby som mala to šťastie na manžela a deti vyrovnávala by som sa s tým asi lepšie. Vidím to na sestrách a na ostatných ktorí to prežili, ale majú pre koho žiť. No na druhej strane som vďačná za to, že som bola najdlhšie pri nej. Takto by bola sama a neviem či by mi to ešte viacej srdce netrhalo, keby sa jej niečo také náhle stalo a nikto by pri nej nebol. Tiež by som si to asi vyčítala. Ono je ťažké povedať čo by bolo keby.... To sa už nikdy nedozvieme minulosť nezmeníme, aj keď je to asi nás všetkých najväčšie želanie. Myslela som, že do bytu nebudem môcť ani vkročiť. No ja sa skôr nedokážem od neho odpútať. Pre mňa to nie je len byt, vec ktorá sa dá predať, pre mňa je to domov, v ktorom som vyrastala a cítila lásku a bezpečie. A aj keď sme mali problémy hlavne s otcom, s maminou sme vždy držali spolu a ochraňovali sa. A tu som sa narodila, tu som prežila všetko aj pekne aj menej pekné veci, , tu mi mamina utierala slzy, fúkala bolesť, tu sme sa spolu hrali, smiali, rozprávali, tu sme sa stretávali na oslavách a na sviatky celá rodina . Tu som bola s mojou maminkou až do konca. Tu ju stále cítim, vidím ju v kresle na ktorom rada sedávala, v kuchyni keď varila, v izbe kde sme spolu spávali. Ten byt stále dýcha ňou. Ešte nedokážem odísť ani na noc preč, niekde na chatu ako som chodievala alebo ku sestre. Aj keď mávam problém zo spaním, inde by to bolo ešte horšie. Viem že je to chyba a dokým s tým niečo neurobím nepohnem sa ďalej. No asi potrebujem ešte viacej času. Ako píšeš ani ja som v prvých mesiacoch nebola schopná chodiť medzi ľudí, dokonca som mala problém isť len do blízkeho obchodu na bežný nákup. Mala som presne také pocity ako ty, šťastní a veselí ľudia to bolo pre mňa utrpenie. Už je to lepšie, ale aj tak chodím medzi ľudí menej ako som chodievala a iba keď niečo niekde musím vybaviť idem a zase sa ponáhľam domov. A oslavy sú stále pre mňa utrpením. Týždeň pred je výročím úmrtia oslavuje teta, maminina sestra 60-tku a na tu som tiež odmietla ísť. Nedokážem sa ešte zabávať a už sa asi nikdy ani nebudem. A v práci je to podobne ako doma, keďže sme s maminou spolu robievali všade ju tam cítiť. Aj zákazníci stále na ňu spomínajú, dokonca ma niekedy oslovujú jej menom (dosť sa podobáme) a mne to ani neprekáža, len vždy slzička vybehne. Ešte ju tak veľmi potrebujem k životu.
Aleš
4. května 2014
Tak včera jsme urnu s mamkou uložili do rodinné hrobky a poté uspořádali menší smuteční hostinu.
Maminka zemřela 14.4, ale ten žal vůbec nepolevuje, ba naopak u mě roste. Celý život jsme žili v jednom domě a největší psychyckou podporu jsem vždy čerpal především od mamky.
Maminka se mi stále zjevuje, říkám si tady byla její židle, postel, její místo. Ta prázdnota je strašná. Stále nemohu uvěřit, že už nikdy. Já jsem stratil s mámou všechno.
Maminka zemřela 14.4, ale ten žal vůbec nepolevuje, ba naopak u mě roste. Celý život jsme žili v jednom domě a největší psychyckou podporu jsem vždy čerpal především od mamky.
Maminka se mi stále zjevuje, říkám si tady byla její židle, postel, její místo. Ta prázdnota je strašná. Stále nemohu uvěřit, že už nikdy. Já jsem stratil s mámou všechno.
Barbora
2. května 2014
Zdravim Vas. Vsechny nas na tyto stranky privedl smutek, beznadej a vsichni zde hledame odpoved na otázku: "Co ted?". Je to presne 6 tydnu, kdy mi zemřel tatinek. Je mi 24. Porad si rikam, jaka je to nespravedlnost a cekam, kdy se otevrou dvere a on vejde a vsechno bude zase dobre. Prijde mi to jako hodne blby sen. Všechno se mi zhroutilo a na vsechno jsme ted samy (jeho tri holky). Pry to chce cas. Pry to preboli. Jak to ale jen vydrzet do te doby????
In reply to Zdravim Vas. Vsechny nas na by Anonym (neověřeno)
Ľudka
3. května 2014
Barborka, prajem úprimnú sústrasť a veľa veľa síl proti boju so smútkom. Viac ma v tejto chvíli nenapadá čo by stálo za zmienku. Každý sa s tým vyrovnáva inak, i ja som si prešla ťažkým obdobím po smrti maminky a všetkým nám zostáva len jediná možnosť - naučiť sa žiť bez maminky alebo tatina. Buď silná a musíš si veriť, že to zvládneš!
In reply to Zdravim Vas. Vsechny nas na by Anonym (neověřeno)
Misha
3. května 2014
Báro,přijmi ty i tvoje sestry upřímnou soustrast.Je a bude to těžké.Věř ale,že čas pomůže.Bolet to bude pořád,ale bolest bude snesitelnější.Přeju hodně sil..
In reply to Zdravim Vas. Vsechny nas na by Anonym (neověřeno)
Aleš
4. května 2014
Přeji upřímnou soustrast, Barborko.
Tak jsme dnes byli mamku rozsypat na Olšanech na louce rozptylu...jen my dva s tátou......
In reply to Tak jsme dnes byli mamku by Anonym (neověřeno)
Barbora
2. května 2014
My mame zatim tatku doma. Tohle nedokazu...
In reply to My mame zatim tatku doma. by Anonym (neověřeno)
angel009
2. května 2014
Ahoj, my jsme nechali maminku dát do důlku na rozptylovou loučku, ale dodnes nevím, jestli to byla správná volba....ale tehdy jsme nevěděli, co je správné....bojím se, že jednoho dne zjistím, že mi chybí, že nemá svůj hrob, že už zcela zmizela ze světa...
anička
23. dubna 2014
Milý Aleši,
přijmi i ode mě upřímnou soustrast. Vím, že to bolí. Drž se a hodně sil přeji.
přijmi i ode mě upřímnou soustrast. Vím, že to bolí. Drž se a hodně sil přeji.
Aleš
22. dubna 2014
Tak maminka už má dnes po funuse. Obřad byl pěkný s docela slušnou účastí. Jěště nám s bratrem a tátou dovolili ji připravenou v rakvi vidět. Maminka byla upravená pěkně, téměř jako živá a vypadalo to jako, že jen spí. Ráno jsem se dostatečně nadopoval léky,poněvadž jinak bych se u rakve asi sesypal.
Poněkud mě ale štve neustálé hecování ze strany příbuzenstva jak bude zase dobře a všechno přebolí.
Já jsem ovšem přesvědčen, že bez mámy to již nikdy nebude ono. Už teď cítím obrovskou černou díru, cítím jako by s maminkou zemřelo celé mé dětství a mládí.
Ovšem je to osud většiny z nás, pokud nezemřeme zrovna poměrně mladí a rodiče nás nepřežijí.
Například zpěvačka Jitka Zelenková říkala "jen dokud máme maminku je v nás kus ditěte" a je to plná pravda.
Poněkud mě ale štve neustálé hecování ze strany příbuzenstva jak bude zase dobře a všechno přebolí.
Já jsem ovšem přesvědčen, že bez mámy to již nikdy nebude ono. Už teď cítím obrovskou černou díru, cítím jako by s maminkou zemřelo celé mé dětství a mládí.
Ovšem je to osud většiny z nás, pokud nezemřeme zrovna poměrně mladí a rodiče nás nepřežijí.
Například zpěvačka Jitka Zelenková říkala "jen dokud máme maminku je v nás kus ditěte" a je to plná pravda.
In reply to Tak maminka už má dnes po by Anonym (neověřeno)
Michaela
23. dubna 2014
Milý Aleši,
znáš ten výrok: když umírají rodiče, ztrácíme svou minulost, když umírá dítě, ztrácíme svou budoucnost.
Bohužel, život je prostě krutý, ovšem záleží na okolnostech za jakých nám rodiče zemřou a když se k nim zdravotnický personál chová jako k dobytku. Takovou zkušenost mám já....a nikdo si nezaslouží,aby se k němu někdo takto choval,(navíc pokud je to jeho práce)....a už vůbec ne moje mamka.....to je prostě k zešílení.
znáš ten výrok: když umírají rodiče, ztrácíme svou minulost, když umírá dítě, ztrácíme svou budoucnost.
Bohužel, život je prostě krutý, ovšem záleží na okolnostech za jakých nám rodiče zemřou a když se k nim zdravotnický personál chová jako k dobytku. Takovou zkušenost mám já....a nikdo si nezaslouží,aby se k němu někdo takto choval,(navíc pokud je to jeho práce)....a už vůbec ne moje mamka.....to je prostě k zešílení.
In reply to Milý Aleši, by Anonym (neověřeno)
Misha
23. dubna 2014
Ahoj,úplně souhlasím s Míšou.Vždycky bolí,když rodič zemře,ale rozdíly jsou.K mojí mamce se v nemocnici taky chovali jako k obtížnýmu hmyzu a stejně tak s ní i jednali.A to kurva bolí.I toho dobytka by mi v jejich"péči"bylo líto.Jak už tady někdo psal a napsal to výstižně-asi mají pocit vlastní nesmrtelnosti.Nikomu nepřeju nic zlého,ale možná jednou budou se stejnou nemocí,na stejné posteli věřit "lékařům a sestrám" a doufat.Než přijde jedna kráva ve špatný náladě a všechny naděje jí ukradne.SAKRA!!!!!!
In reply to Tak maminka už má dnes po by Anonym (neověřeno)
angel009
2. května 2014
Aleši,
jsem ráda, že jsi napsal, že maminka v rakvi vypadala skoro jak živá. Já jsem měla strašný strach, viděla jsem maminku zemřít a bála jsem se, že další hrozný pohled bych už nezvládla. Do teď mě pronásleduje myšlenka, že jsem ji ještě naposledy měla vidět....za jakoukoliv cenu...moc mě to mrzí...prý vypadala jakoby se jí velmi ulevilo...kéž by
jsem ráda, že jsi napsal, že maminka v rakvi vypadala skoro jak živá. Já jsem měla strašný strach, viděla jsem maminku zemřít a bála jsem se, že další hrozný pohled bych už nezvládla. Do teď mě pronásleduje myšlenka, že jsem ji ještě naposledy měla vidět....za jakoukoliv cenu...moc mě to mrzí...prý vypadala jakoby se jí velmi ulevilo...kéž by
Zdravím podobně postižené a přeju hodně síly.
Dne 14.4 ve 22.00 mi zemřela maminka ve věku 77 roků. Poslední rok jsem zažil víc neštěsti než za celý předchozí život dohromady. JIž od roku 2010 se máma pohybovala na berlích po zlomenině stehenní kosti, kdy byla přepadena lupičem a také měla osteoporózu.
Ještě to však šlo. Vloni v červnu, červenci u maminky propukla jako blesk alzheimerova choroba ( byť určité náznaky tam mohli být již o 4-6 roků dříve. Objevila se agresivita, přeludy, halucinace, prostě během pár týdnů úplně jiný člověk. Také se jí radikálně zhoršila chůze. Nakonec máma skončila na interně z úplně jiných důvodů. Bylo provedeno neurologické vyšetření a demence se potvrdila.
Starali jsme se o maminku doma jak jsme mohli, ale komunikace nebyla lehká, stále nějajaké podezvřívání z loupeže peněz brýlý, klíčů. Během té doby přišlo několik drobných mrtviček o kterých jsme vůbec nevěděli a stav se vždycky trošku zhoršil.
Až nakonec 30.3 přišla skutečná mrvička a do toho zápal plic. Máma přestala skoro mluvit a byla částečně ochrnutá na půl těla. Když jsem ji viděl na Jipce, chtělo se mi zemřít. Stav se pak trošku zlepšil, ale za pár dní znovu přišel zápal plic a maminka po pár dnech na LDN umřela, poněvadž byla celkově slabá.
Ale i přes její špatný stav v posledních dnech maminka stále vnímala a pošeptala mi do ucha, že chce umřít a další den umřela. Cítím se jako bych umřel s ní, cítím prázdno, nedokážu si představil, že už nikdy nepřijde. Jsem úplně zoufalý. Žádná jiná žena vám mámu nenahradí, máma je jen jedna.
Já nebýt již od lońského října v péči psychyatrické ambulance, tak asi už nežiju. Maminka sice již nebyla mladá, ale 5-10 let tady být klidně ve zdraví být ještě mohla. Máma byla vždy laskavá a dobrosrdečná než ji začaroval doktor alzheimer. Ale bral bych s tou nemocí a všema deseti, jen kdyby s námi byla.
Dne 14.4 ve 22.00 mi zemřela maminka ve věku 77 roků. Poslední rok jsem zažil víc neštěsti než za celý předchozí život dohromady. JIž od roku 2010 se máma pohybovala na berlích po zlomenině stehenní kosti, kdy byla přepadena lupičem a také měla osteoporózu.
Ještě to však šlo. Vloni v červnu, červenci u maminky propukla jako blesk alzheimerova choroba ( byť určité náznaky tam mohli být již o 4-6 roků dříve. Objevila se agresivita, přeludy, halucinace, prostě během pár týdnů úplně jiný člověk. Také se jí radikálně zhoršila chůze. Nakonec máma skončila na interně z úplně jiných důvodů. Bylo provedeno neurologické vyšetření a demence se potvrdila.
Starali jsme se o maminku doma jak jsme mohli, ale komunikace nebyla lehká, stále nějajaké podezvřívání z loupeže peněz brýlý, klíčů. Během té doby přišlo několik drobných mrtviček o kterých jsme vůbec nevěděli a stav se vždycky trošku zhoršil.
Až nakonec 30.3 přišla skutečná mrvička a do toho zápal plic. Máma přestala skoro mluvit a byla částečně ochrnutá na půl těla. Když jsem ji viděl na Jipce, chtělo se mi zemřít. Stav se pak trošku zlepšil, ale za pár dní znovu přišel zápal plic a maminka po pár dnech na LDN umřela, poněvadž byla celkově slabá.
Ale i přes její špatný stav v posledních dnech maminka stále vnímala a pošeptala mi do ucha, že chce umřít a další den umřela. Cítím se jako bych umřel s ní, cítím prázdno, nedokážu si představil, že už nikdy nepřijde. Jsem úplně zoufalý. Žádná jiná žena vám mámu nenahradí, máma je jen jedna.
Já nebýt již od lońského října v péči psychyatrické ambulance, tak asi už nežiju. Maminka sice již nebyla mladá, ale 5-10 let tady být klidně ve zdraví být ještě mohla. Máma byla vždy laskavá a dobrosrdečná než ji začaroval doktor alzheimer. Ale bral bych s tou nemocí a všema deseti, jen kdyby s námi byla.
In reply to Zdravím podobně postižené a by Anonym (neověřeno)
Misha
17. dubna 2014
Aleši,přijmi upřímnou soustrast.Bolí to a bolet bude,proto přeji v rámci možností hodně sil....
In reply to Aleši,přijmi upřímnou by Anonym (neověřeno)
Aleš
21. dubna 2014
Děkuji za soustrast.
Zítra musím ještě přežít pohřeb.
Zítra musím ještě přežít pohřeb.
In reply to Zdravím podobně postižené a by Anonym (neověřeno)
Michaela
18. dubna 2014
Také přeji upřímnou soustrast....
anička
11. dubna 2014
Helenko, krásně jsi to napsala.... Svatá pravda...
Nemám slov.....
Nemám slov.....
Helena
10. dubna 2014
Máma je prostě máma, když je s námi, bereme to jako samozřejmnost, když ji ztratíme,končí vše i pro nás...radost, klid v srdci, statečnost a radost ze života.Když přijdeš o maminku, přijdeš o všechno, to je pro mě svatá pravda.Loučím se,srdce krvácí, síly mi docházejí,máma chybí a nikdo ji nenahradí,byla prostě jediná na světě.Přeji všem hodně sil,mě už pomalu docházejí.Držte se a žijte.
In reply to Máma je prostě máma, když je by Anonym (neověřeno)
darina
11. dubna 2014
Ahoj Helenka, prekrásne si to napísala, aj ja som si myslela, ked ešte žila moja maminka, že je to samozrejmé, že mi toľko pomáha, že pre moje deti urobila všetko na svete, že ju tu mám a tak to má byť. Lenže ked sa to stalo, tak všetko pominulo, ja som si tiež vtedy uvedomila, že ona bola pre mna všetko a tak aj ja som už prišla o všetko. Nevládzem dalej tak veľmi mi chýba, že ....
In reply to Máma je prostě máma, když je by Anonym (neověřeno)
angel009
2. května 2014
Moc hezky jsi to napsala. Mně je 21 a brzy bude rok od smrti maminky. Netěším se na to. Po tom roce můžu říct toto: člověk se s tím naučí žít, protože každý máme v sobě jakýsi pud sebezáchovy, ale nikdy myšlenky na milovanou osobu nevymizí a budou dny, kdy se nám bude vše vracet a bude nám strašně a budeme na dně a nebudeme chtít žít a budou dny, kdy budeme šťastní aspoň tak, jak jsme schopni v dané situaci být a budeme chtít bojovat za svůj život, protože maminka by nechtěla, abychom ho promarnili. "Mami, nepřestanu za svůj život bojovat, byla jsi velká bojovnice a mohu říct, že jsem aspoň na 20 let měla ve svém životě anděla - Tebe". Nezáleží na tom, jak dlouho ten člověk v našem životě byl, ale že se tam aspoň mihl a můžeme být pyšní za to, že jsme s tak skvělým člověkem mohli strávit náš drahocenný čas...
In reply to Máma je prostě máma, když je by Anonym (neověřeno)
lexy
20. května 2014
V pátek mi zemřela maminka,v pondělí jsem vyřizovala pohřeb a musím do konce měsíce vyklidit a vrátit městský byt ve kterém bydlela.Jsem na vše sama.U zaměstnavatele jsem pochopení nenašla,volno na zařízení pohřbu ze zákona smetl ze stolu,žádost o dovolenou taktéž.Vše zvládám s vypětím všech sil a díky pomoci a podpory přátel.Bez nich bych zřejmě skončila v blázinci.Stesk a pláč v sobě celý den dusím,večer se zhroutím a smutkem a žalem mi snad pukne srdce.A ráno s oteklýma očima a jako robot jedu na novo.Dnes jsem likvidovala její oblečení,boty atd.Není to ani týden co navždy odešla a já jsem na konci sil.Bojím se budoucnosti,vím,že to jednou muselo přijít,ale ta realita je neskutečně bolestná.Také já přeji všem hodně síly a držte mi ,prosím,palce,abych toto nelehké období zvládla ve zdraví.
anička
10. dubna 2014
Madlo a Katko,
přijměte i ode mě upřímnou soustrast. Je to těžké a bude to těžké. Hodně sil, držte se.
Jak už bylo napsáno, jsme všichni s vámi a chápeme co prožíváte.
přijměte i ode mě upřímnou soustrast. Je to těžké a bude to těžké. Hodně sil, držte se.
Jak už bylo napsáno, jsme všichni s vámi a chápeme co prožíváte.
madla
9. dubna 2014
v sobotu ráno odečla navždy moje milovaná maminka, moje nejlepší kamarádka, vedly jsme spole jeden podnik,byly každý den spolu a teď jsem na dně.Pomáhám bráchovi a taťkovi,který je nemocný to nějak překonat,ale doma pak bulím a bulím. Ale zase aby mě neviděl můj 5ti letý syn, který byl mojí mamky jediiny vouček, zlatíčko. Řeknu mu, že jeho babi odešla, ale až po pohřbu, který je v pátek. Snad to pak bude o trošku lepší. Mooooc to bolí.
In reply to v sobotu ráno odečla navždy by Anonym (neověřeno)
rikina
9. dubna 2014
Ahoj, úprimnú sústrasť. Bude to ešte veľmi ťažké a tá bolesť len tak ľahko nezmizne. Prajem veľa sily, budeš ju potrebovať.
In reply to v sobotu ráno odečla navždy by Anonym (neověřeno)
Helena
9. dubna 2014
Ahoj Madlo,přijmi ode mne upřímnou soustrast, vím,jak moc to bolí a ještě dlouho bolet bude, musíš být silná i když já se o to snažím už přes rok, ale popravdě je to stále horší,hlavně teď na jaře, všechno kvete, stromky co maminka sázela, dívám se na ně a myslím na maminku,vidím ji, jak sedí na lavičce a raduje se z jara.Přeji ti hodně sil, máš chlapečka a pro něj musíš žít.
In reply to v sobotu ráno odečla navždy by Anonym (neověřeno)
Petr
9. dubna 2014
Ahoj Madlo,
Přijmi ode mě prosím upřimnou soustrast. Všichni, co jsme tady, jsme tím prošli a stále procházíme a soucítíme s Tebou. Přeji Ti hodně síly a věř, že maminka je a bude stále s Tebou. Petr
Přijmi ode mě prosím upřimnou soustrast. Všichni, co jsme tady, jsme tím prošli a stále procházíme a soucítíme s Tebou. Přeji Ti hodně síly a věř, že maminka je a bude stále s Tebou. Petr
In reply to v sobotu ráno odečla navždy by Anonym (neověřeno)
katka
10. dubna 2014
Uprimnu sustrast. Mne moja milovana maminka odisla vcera o druhej. Cely cas som bola pri nej a neviem ako mam bez nej zit. Vnucatka nadovsetko milovala. Jeden ma uz 4 roky a stale sa na nu pyta. Az do poslednej chvile som verila, ze sa to nestane. Ze sa to predsa nemoze vstat. Kazde rano a kazdy vecer mi napisala ako ma lubi, ze sa na nas tesi. A uz nic. Zrazu ziadna sprava. Ziadny jej usmev. Ona bola jedina, ktorej som mohla vsetko povedat. Dnesne rano bez nej sa neda ani opisat.
In reply to Uprimnu sustrast. Mne moja by Anonym (neověřeno)
Misha
10. dubna 2014
Katko,přijmi upřímnou soustrast.Všichni,co tu jsme jsme si tou bolestí prošli a stále procházíme.Nemůžeme ti ulevit ,jen být s tebou alespoň takhle...Hodně sil..
In reply to Uprimnu sustrast. Mne moja by Anonym (neověřeno)
rikina
10. dubna 2014
Uprimnú sústrasť a prajem veľa síl.
In reply to v sobotu ráno odečla navždy by Anonym (neověřeno)
M
10. dubna 2014
Madlo,přijmi upřímnou soustrast.Jak už všichni psali,víme,čím procházíš.Přeji ze srdce hodně moc sil...
Ahoj všichni,
víte co je nejhorší, že ta moje bezmocnost a stesk se u mě projevuje vztekem....jsem normálně agresivní a reaguji prudce...žádná bledá uplakaná mátoha....prostě vzteklá nervoza
Bohužel, dnes to odnesla Zuzanka, prostě reaguji neadekvátně....tak je mi to líto,že to odnesl mě nejmilovanější človíček....nakopala bych se!!!!!
víte co je nejhorší, že ta moje bezmocnost a stesk se u mě projevuje vztekem....jsem normálně agresivní a reaguji prudce...žádná bledá uplakaná mátoha....prostě vzteklá nervoza
Bohužel, dnes to odnesla Zuzanka, prostě reaguji neadekvátně....tak je mi to líto,že to odnesl mě nejmilovanější človíček....nakopala bych se!!!!!
In reply to Ahoj všichni, by Anonym (neověřeno)
Misha
9. dubna 2014
...je tady někdo?Jak všichni bojujete?
In reply to ...je tady někdo?Jak všichni by Anonym (neověřeno)
darina
9. dubna 2014
Ahojte sme tu určite všetky, ja teda každý den si prečítam vaše príspevky, poplačem si, je to stále veľmi zlé, podľa mna to už u mna lepšie ani nebude, ja som veľký slaboch na to, aby som sa z tejto veľkej tragédie dostala. Nikdy už nebudem tá čo som bývala.
In reply to ...je tady někdo?Jak všichni by Anonym (neověřeno)
rikina
9. dubna 2014
Ahojte, tiež si chodím stále čítať vaše príspevky. A Darinka vystihla si to presne. Nikdy sa s toho nedostanem, tiež som veľký slaboch. Ten kto povedal že čas je nalpeší liek na bolesť sa veľmi mýlil. Aspoň v mojom prípade. U mňa sa ta bolesť stále viacej stupňuje. A neviem či sa s ňou vôbec naučím žiť. Zmenila som sa. Som uzavretá a stále len plačem. Neverím že to bude niekedy iné. A hlavne stále neverím že tu musím žiť bez mojej milovanej maminky.
In reply to Milá Simčo, upřímnou by Anonym (neověřeno)