Upřímnou soustrast. Opravdu s Tebou soucítím a myslím, že jelikož jsem a jsme na tomto fóru skoro každý den, tak další slova nejsou potřeba, jsme s Tebou...
Ohledně Tvého dotazu - já mám snad ty nejhorší zkušenosti. Nejenomže většina mé rodiny nás s maminkou nechala naprosto samotného v téměř tříletém boji o její život, ale měli tu neskutečnou drzost mi ještě dělat problémy bojem o zasr*** majetek, kdy ještě žila apod (její bratr apod). Tak moc mě dorazilo, když lidé, se kterými jsme se tak často setkávali a kterým maminka tolik dala svoji péči, ani nepřišli na pohřeb, ani kytičku neposlali, prostě nic. Mé okolí mě nechápalo a nechápe, tedy kromě těch, kteří zažili něco podobného a měli tak milý a hezký vztah s rodičem jako já. Můžu Ti říct jen jedno - s odchodem maminky odešel i zbytek rodiny (ve smyslu nemůžu jim to odpustit) a já procitl snad jako nikdy předtím. A přátelé - no, z deseti zbyli dva, kteří u mě stojí a pomáhají mě tím, že mě chápou. Nic jiného než pokoru a pochopení v srdci jsem po nikom nechtěl. A to se nechovám nijak špatně či depresivně (relativně normálně ve společnosti existuji). Ale dozvědět se od nejlepšího přítele, že "abych se z toho neposr** - omlouvám se za expresivní výraz, když on má oba rodiče, oba sourozence (můj jediný bratr zemřel a pochoval jsem i babičku i dědečka v posledních 5 letech), tak to mi jaksi nedalo pár dní spát. Ex-přítelkyně se se mnou rozešla 3. den po maminčině smrti.....Poslední rok ze mne na jednu stranu udělal naprostou psychickou trosku, na druhou jsem procitl a udělal jsem velice rychlý proces. S těmito lidmi se nestýkám, jasně jsem jim řekl proč a naopak vyplynuly na povrch cizí lidé, téměř zcela neznámí, kteří mě zastaví na ulici (aniž bych to nějak vyžadoval) před panelákem a řeknou "mladý muži, vaši maminku jsem vídala každý den s pejskem. Krásně jste se o ní staral a je na vás určitě pyšná. Nemůžu vám nijak pomoct, ale soucítím s vámi".....Ušel jsem pár metrů a byť mám skoro dva metry a popral bych se i s medvědem, tak jsem brečel jako želva......Lidé dokáží být neskutečně hnusní (hodně jsem cestoval, Češi jsou v tomto jedničky, ale je to o povaze) a každý si jen hraje tu svoji roličku a jen málokdo opravdu chápe a soucítí, protože si tím jaksi porušuje ten svůj vnitřní komfort (každý má dost svých starostí). V lidské společnosti hodně chybí empatie, ochota pomoct aspoň slovem.....Jsou ale jedinci, kteří jsou pravým protikladem a často jsou to na první pohled nevýrazní lidé, avšek lidé s výrazným srdcem.....Takže moje rada je taková, že s lidmi, kteří Tě deptají, se vůbec, ale vůbec netrap. Jsou to lidé, kterým nevadí ublížit, lidé neschopní pokory, empatie a ochoty pomoci zdarma, bez protislužby.... Ale mlýny boží melou pomalu, ale přesně....Rád bych Ti popřál hodně síly, protože život jednotlivce se po odchodu milovaného člověka vydá ultimativně na další etapu života. Drž se a hodně štěstí. Petr
In reply to Bohužel i já jsem se před by Anonym (neověřeno)