Přidat komentář

Aleši, i já přeji upřímnou soustrast. Z rodiny jsem měla stejný pocit, přišlo mi, že jsou ostatní až nějak moc v pohodě, ale ono to tak není. Jen to třeba nedokáží tak ventilovat anebo se s tím umí lépe poprat než my. Mám dvě sestry, starší a mladší. S tou mladší mám velmi pevný vztah, s mámou jsem ji vychovávala, takže jsem pro ni spíš rodič než starší sestra. Je to jedna z věcí, které mě drží nad vodou, že musím být silná kvůli ní. Právě maturuje, což ji možná paradoxně pomáhá, protože se musí soustředit na učení...Ale i tak jsem si říkala, že není možný, že je tak silná a nedá nic najevo. Nikdy mi nenapíše nebo nezavolá, že by jí bylo mizerně, až když se jí svěřím já, tak z ní vypadne, jak na tom byla ona. Asi má tendenci to v sobě víc držet a neumí to správně ventilovat... Pak máme ještě o dost starší sestru se kterou jsem poslední roky měla hodně problematický vztah, až události posledních měsíců nás znovu sblížily. Vždycky na mě působila strašně chladně a bez emocí, nechápala jsem, jak může být tak v pohodě a vlastně jí to svým způsobem i zazlívala...Ani nevíš, jak se mi ulevilo a jak jsem byla ráda, když i ji jsem slyšela plakat - ne že bych jí přála tu bolest, ale konečně jsem u ní pocítila i lidskost...A to mi neskutečně pomohlo - vědomí, že v tom nejsem sama, že i ostatní z rodiny nějakým způsobem prožívají smutek.Zní to asi divně, ale ten pocit, že jsme na jedné lodi, byl uklidňující...