Bohužel i já jsem se před dvěma měsíci zařadila mezi Vás. Když jsem předloni četla tyto stránky kvůli tetě, která umírala na rakovinu, ve snu by mě nenapadlo, že za rok a půl se sem vrátím ne pro radu, ale pro útěchu...Nechci se rozepisovat do podrobna co se stalo a jak se cítím, protože na tom jsme vesměs asi všichni stejně, ale chtěla jsem se vás zeptat, jaké máte zkušenosti se svým okolím? Jak se říká, v nouzi poznáš přítele, tak jsem je opravdu poznala, jak v pozitivním, tak negativním smyslu slova.
Nejhorší je, že mě zklamali opravdu blízcí lidé, od kterých bych to nikdy nečekala. Konkrétně kolegové. Absolutně se nedokáží alespoń trochu vcítit do toho, jak mi je a ještě já jsem za tu špatnou, která se neumí chovat...Už jsem se málem dvakrát zhroutila, ne z toho, že jsem přišla o maminku, ale z toho, jak se ke mně někteří lidé v té nejtěžší chvíli zachovali a jak mě vydeptali...Myslím si, že na to, čím teď procházím, se chovám celkem dobře, že by to mohlo být mnohem horší, snažím se, tak co je sakra tak nepochopitelného na tom, že prostě občas nemám den, jsem smutná a nechci se s nikým bavit??? Proč to nedokážou pochopit a ještě se cítí dotčeně? Je mi z toho neskutečně smutno :(
