Odešla mi maminka

Mě zemřela maminka před třema rokama a pořád se mi moc stýská, vlastně číma dál tím víc :(

Mně zemřela maminka letos v srpnu/2013/. Není hodiny , abych na ni nemyslela. Bolí to moc, když už to nemůžu vydržet, zapálím modrou svíčku/maminka měla ráda modrou barvu/ a trochu se mi uleví. Vím, že je už mamince dobře, už nechtěla žít, přestože byla obklopena námi všemi, kteří jsme ji milovali.
Přesto to bolí. Jsem s tím smířena, vím, že někde uvnitř ve mně maminka je, že si ji v sobě budu nosit až do svého konce. Maminku si sebou nosíme stále. Někdy cítím, že dělám, nebo říkám něco, co přesně tak dělala maminka. Jenom se nemohu vyrovnat s tím, že už maminku nikdy nepohladím a nedotknu se jí. Taky mě uklidňuje, když spím v její noční košili, nebo nosím její oblečení. Vím, že ona to tak chtěla. Taky mi pomohl zhlédnout film na You tube : Náš domov. Mnohé jsem pochopila.
Je to koloběh života a smrti. Moje maminka byla smutná ze smrti své maminky, teď já smutním a tak to jde stále....
Vánoc se nebojím, rozsvítím hodně modrých svíček a vím, že maminka bude s námi.

Milá Martino,
přijmi prosím ode mě ze srdce upřímnou soustrast. To je hrozné!

Milá Rikino,
ani nevíš jak tě chápu. Já jsem s maminkou taky pracovala. Sice na jiném oddělení, ale jezdily jsme spolu každé ráno do práce a odpoledne z práce. Kdykoli jsem potřebovala, šla jsem k ní do kanceláře. Chodila jsem k ní na oběd. No prostě, pořád spolu. Ironií osudu se stalo, že když ji před rokem vyhodili (kvůli důchodovému věku), mě přeřadili na jinou práci a dali mě do kanceláře po mé mamince. Takže já sedím u stejného stolu, dotýkám se věcí, kterých se dotýkala maminka. Občas se stane, že se nějaký klient po ní ptá, protože potřebuje poradit. Ona byla právník a k lidem se chovala slušně, takže ještě teď někdo přijde a chce s ní mluvit. A já musím říkat tu hroznou větu, že je po smrti. Taky je pro mě hrozný poslouchat ostatní, jak se baví o svých maminkách nebo na ulici potkávám jiné s maminkami. Tak moc jim závidím!!!! Jak ráda bych ji měla u sebe. Mohla jsem jí cokoliv říct. Naslouchala, poradila, když bylo potřeba pohladila, objala. Dělaly jsme spolu úplně všechno. Vždy tu pro mě byla. Nikdy mě neodsuzovala, ona jediná mě znala úplně. Mám pocit, jako by odešla i půlka mojí duše. Nevím, co si bez ní počnu. Ale musím, bohužel.

Ahoj holky,
tak moc mi mluvíte z duše. Mě čekají první vánoce bez maminky a nevím jak to zvládnu. Asi nijak. Nebudu prostě nic dělat. Stejně to nemá smysl. Taky se bojím Silvestra, to jsme byly s maminkou vždy spolu a připíjely si na Nový rok, aby byl lepší než ten minulý. Když si vzpomenu, že loni jsme si připíjely a říkaly si, že tenhle rok bude lepší, to jsem si ještě myslela, že maminka rakovinu porazila. A ono ne!!! Připadám si, jako kdyby to bylo jen pár dní, co odešla. Je mi zase tak strašně smutno, tak moc mi chybí. Připadám si, jako bych byla jiný člověk co odešla. Myslím, že mě to změnilo. Máte taky takový pocit? Z Vánoc je mi s prominutím na blití.... Když poslouchám, jak všichni řeší, co a komu koupit. Předhánějí se kdo dostane dražší dárek... Takový pitominy. Pro mě by byl nejkrásnější dárek mít u sebe maminku!!!! Nejhorší je, že si o tom nemám s kým promluvit. Nikdo mě nechápe. Manžel, který mi jediný zbyl to taky nechápe. Všichni si myslí, že po 8 měsících už bych měla být OK. Ale to nejsem. Takže já si brečím jen když jsem sama doma, aby mě neviděl a neptal se, proč zase brečím. Ach jo, je to tak strašně těžký!!!!!

Vianoce, ani mi ich nespomínajte, som nahnevaná na každého a na všetko, je vo mne nenávisť, neviem, či je to normálne, ale ja to tak cítim, ja budem mať sviatky už druhý rok bez mojej najmilšej mamičky, bola tým najlepším človekom na svete, nikomu nič zlého neurobila, každému komu mohla pomohla a predsa tu nie je, potom, že pán boh je spravodlivý a všemohúci, keby to tak bolo, tak moja mamička by ešte žila. No a sviatky najradšej by som ano aj ja prespala, ale mám tu deti, ktoré za to nemôžu a musím postaviť aj ten stromček, ktorý som vždy robila s mamičkou a preto teraz mi je to také ťažké,spolu sme piekli, vyzdobovali byt a preto to teraz ani neurobím Nebaví ma to, všetko je iné také zvláštne. Každý den sa prežíva ťažko, a ešte teraz aj tie vianoce budú veľmi ťažké.

Ahojte dievčatá akosi už veľmi nepíšete, ja len môžem napísať toľko, že dnej je rok čo sme maminku moju pochovali a niet dna, aby som neplakala, neviem, či bude den, ked mi bude ľahšie, ja si myslím, že už nikdy nebudem taká ako predtým. Idú zase 2. vianoce bez mojej milovanej mamičky a ja tu sedím a len sa trápim. Ničomu sa neteším, cítim sa strašne, že to takto dopadlo, že som jej nevedela pomôcť, že títo lekári koľkým ľudom pomôžu a presne mojej mamičke nepomohli, nedali jej druhú šancu. To ma ubíja a ničí. Moja mamička toľko vecí by som Ti chcela povedať ...

Milá Jano,
přijmi i ode mě upřímnou soustrast. Vím jak ti je. Mně umřela maminka před 8 měsíci také na rakovinu. Doteď jsem z toho v pr.....
Chybí mi každý den. Pořád na ní myslím. Drž se, nebudeš to mít snadné. Přeji hodně sil.

Dneska me odesla po dlouhe nemoci maminka do posledni chvíle byla se mnou a ja ji dala na cestu jeste pusu mela Rakovinu a bojovala sni 9 let bohužel svuj boj prohrala porad jenom brecim zustala jsem sama ze psama a nevím co budu bez ni dělat

pokračování
pročetla jsem spoustu příspěvků a přemýšlela. Moc obdivuji lidi kteří se dokáží starat o nemocného doma. Já se o maminku též starala,ale bylo štěstí, že byla soběstačná, ale měla jsem hrůzu z toho, že když se něco stane, nebudu schopná pomoct a pak bych si vyčítala, že jsem ji nepřesvědčila do nemocnice, že kdyby byla v nemocnici, třeba by ještě žila. Ta bezmoc je šílená, ale v nemocnici je to to samé, personál nemá čas a sama jsem se přesvědčila, že to je mnohdy jen útěcha pozůstalých, že pro své blízké zajistili péči. Bohužel v tomto státě jde zdravotnictví rychlými kroky zpět. Jsem ráda, že jsem byla u mých rodičů v poslední chvilce a vím, že netrpěli, ale stále neumím "nechat odejít". Asi mne osud stále něco chce naučit a já tomu pořád nerozumím. Po odchodu maminky jsem ještě přišla o naše letité kočky (zčásti stářím a také určitě steskem) a stále se o tom těžce mluví. Ač se mi změnil život, narodil se syn,mám skvělého muže, který mne neuvěřitelně pomohl, stále jsou to strašná muka, rve mi to srdce, když se třeba podívám na syna , vyhrknou mi slzy, že ho maminka nevidí, jak krásně roste. Čím krásnější zážitek, tím větší bolest u srdce, že to naši nevidí. Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala a za chyby, ale jsem ráda, že to mám kam napsat. Přeji všem mnoho sil při péči o blízké a mnoho sil při jejich odchodu a poté

Dobrý den všem, předem se omlouvám, pokud někomu nebude připadat taktní na těchto stránkách srovnávat smrt člověka se zvířetem, ale jsou to také tvorové, kteří mají cit a potřebují naši lásku a mnohonásobně nám ji vracejí. Kdo dočte, snad pochopí, proč to píšu. Tyto stránky navštěvuji od odchodu mého tatínka a moc děkuji, že existují! Smutek, ač vypadá, že časem slábne,vrací s mnoha životními okamžiky a je dobré vědět, že v tom nejste sami. JE TO ROK A PŮL,CO MI NÁHLE ODEŠLA MAMINKA a jako všichni tady se s tím nemohu stále vyrovnat. Ale můj příběh začíná již před více lety. Od malička miluji zvířata a můj první kocour na mne čekal až přijdu domů, aby mohl odejít v mé náruči (bylo mu 16 let a selhávali mu ledviny atd.), potom jsem měla úplně živý sen, když umíral můj oblíbený profesor (den na to jsem se dozvěděla, že umřel a ve světlém okamžiku, který před smrtí většinou u těžce nemocných lidí přichází si na nás prý vzpomněl). Za nějaký rok mi odešel koník - 6 let jsem ho vychovávala a též on na mne čekal a dodýchal s hlavou v mém klíně- byl to pro mne hrozný zážitek, myslela jsem, že víc už nemůžu ztratit - jeho ohromné srdce, byl pro mne vším, na jeho velké hřejivé hrudi jsem se vyplakávala ze všech bolístek a on o mne opíral hlavu. A 3/4 roku po jeho odchodu jsem přišla o tatínka, najednou byl život úplně prázdný a koník chyběl několikánásobně víc, nebylo kam se jít vyřvat, nikdo mne nevytáhl z toho bahna, jak to uměl koník. Potřebovala jsem být s mamkou, která to nesla strašně těžce. Po tatínkově odchodu, u kterého jsme opět byly! (byl v nemocnici a těsně před naším odchodem, když jsem mu na rozloučenou stiskla ve spánku ruku, dodýchal ....jeho duše odešla z nemocnice s námi). Je okolo toho tolik zvláštních věcí, které se nedají ani popsat. Od té doby maminka chřadla a když už jsem myslela, že bude lepší, začala mít od srdce problémy s otoky, po jedné hospitalizaci se jí opět otoky vrátily a než jsme ji přesvědčili, aby opět šla do nemocnice, jednu sobotu mi usla na rameni (srdíčko zřejmě nestíhalo rozvádět málo okysličenou krev a tak byla unavená). Nevěřila doktorům(připravili ji o maminku,tatínka a posléze i manžela) a proto jsem ráda,že usnula u mne a po resuscitaci, kdy nahodili srdíčko,o odvozu do nemocnice ani nevěděla - dušička zůstala doma. Druhý den v nemocnici skončil boj definitivně. Bylo to 6 let po tatínkově odchodu. Bylo to pro mne hrozné a jedinou útěchou pro mne je jen to, že jsem mohla být s ní a vím, že usnula. Tímto jsem možná pochopila, že to, co se děje kolem odchodů mých blízkých srdcí je dar a ne prokletí. Ovšem stále neumím tzv.nechat odejít. Je to zvláštní pocit-je to nezvratné, když jste přímo u toho, nemůžete říct, že vám lžou, nemůžete si namlouvat, že to není pravda, že se někdo spletl a maminka s tatínkem opět přijdou. Přesto mám celých 7let sny, že tatínek přišel zpět, že to byl prostě omyl a on se vrátil z nemocnice domů - má tu stále své věci....a teď i maminka......

Mě babička umřela v unoru byla pro mě víc než maminka protože se mě ujala když toho mamka nebyla schopná starala se o mě od mojich šesti let a dávala mi lásku něhu kterou by měl každý dostávat od svých maminek byl to ten nejlepší člověk na světě a já ji zlobil naposledy si pamatuju jak babičce bylo špatně a měla zvýšenou teplotu na 39 a ja řikal at si zajde k doktorce ale babička že ne že si dá čaj a bude v pohodě tak jsem to tak nechal být potom tam přišla mamka a zavezla ji do nemocnice protože už to bylo docela vážný bylo ji moc špatně a ja seděl doma u mamky s brachou a dívali se na pohádky pak po nějakem času přišla mamka zdrcena že babička prodělala klinickou smrt v autě a že babičku oživovali 5minut a oživili pak babičku odvezla sanitka na jipku a byla tam týden ale ležela v komátu a na konci týdne zavolali že máme přijed do nemocnice že babička odchází.. že se máme jíd rozloučit tak jsme tam jeli ale ja byl jen na chodbě a mamka šla dovnitř protože ja bych to nedokázal dívat se na babičku takhle bezmocnou a pak už ji odešli životně důležité orgány a my jeli domů k mamce brečeli jsme snad každý den.. bylo a je to moje nejhorší období co jsem zažil snad vám to nevadí že jsem tu taky něco napsal ale docela mi to pomohlo a ulevilo se mi a prominte za ty pravopisný chyby

Milá paní Marcelo,
přijměte i ode mě upřímnou soustrast. Všichni tady víme, jak je to těžké, a cítíme s Vámi.
Mně zemřela maminka na rakovinu před 7 měsíci a pořád to bolí. Myslím, že to bude bolet už pořád. I když s různou intenzitou. Já na maminku myslím každý den, každý den si s ní povídám. Píšu jí deník, kde se jí svěřuji jako kdybych jí měla u sebe. A musím přiznat, že mi to trochu pomáhá. I když její přítomnost to nenahradí. Ale musíte bojovat. Já vím, že je to těžké, ale snažte se. Udělejte to i pro svoji maminku.

Mám kamaráda, ano je mě velmi blízký, ale co udělat s situací co se nyní děje, nevím si rady. Zemřela mu žena, po té po 5 leté známosti přítelkyně, další onemocněla , a nakonec jeho nynější přítelkyně také, hrůza je v tom že měli všechny rakovinu, dvě zemřeli a další dvě s tím dost těžce bojují, co se to děje ?

I má maminka zemřela na "RAKOVINU". Ve skutečnosti to rakovina téměř u nikoho není, a je proti tomu celkem snadný boj, který když vydržíte - vždy vyhrajete. Poradím, jak na to :-) Maminku jsem už neviděla dva a půl roku. Připadá mi to jako milion let, ale ty dny, které jsem s ní strávila v hospici mám neustále před očima, jakoby to bylo předevčírem. NEDOPUSŤTE TAKOVÝ KONEC PRO SEBE - JDE TO !!!

Ahojte všetci, už som aj ja dávno nepísala, ale som si myslela, že už ani vy sem nepíšete, ale vidím, že ste na tom podobne ako ja. Mne moja mamička umrela pred 10 mesiacmi, ale ja som taká bezmocná a urevaná, mne čas vôbec nepomáha. Aj manžel aj deti sa len pozerajú, ked plačem, že ešte som sa s tým nevyrovnala, ale to sa nedá. Ked niekto takto bol naviazaná na niekoho, tak to pochopí len ten. Ja som úplne zničená, podľa mna to nikdy nebude lepšie. Ked si pomyslím, že ju už nikdy nestretnem, nikdy jej nič nemôže povedať, tak sa skoro zbláznim. Toľko vecí by som chcela maminke povedať, tak sa požalovať, ale to už nikdy nebude a ja to neviem prijať. Ten život bez našich milovaných mamičiek je už nanič. Nič ma nezaujíma, hoci musím všetko robiť , ale moje myšlienky sú stále pri mamičke. Maminka moja veľmi Ťa ľúbim a odpusť mi, že som Ti nevedela pomôcť, Ty si mi vždy pomohla a ja som Ti to nevedela vrátiť.

Ahoj všichni,
taky jsem se dlouho neozvala. Ale myslela jsem si, že už je to za mnou a že to nepotřebuju. Chyba lávky. Je to už půl roku, co maminka odešla. Myslela jsem si, že už je to nějak za mnou. Taky jsem začala chodit víc mezi lidi, smát se s nimi, bavit se a užívat si života. Jenže.... Pak zničehonic na mě dolehne vědomí, že už neuvidím nikdy svoji nejmilejší maminku, že mě doma nečeká, že jí nemůžu zavolat. A všechna ta bolest je zpátky. Tak strašně to bolí. Copak to nikdy neskončí? Zase pláču přes den, kdykoli si na ni vzpomenu. Když jsem doma, tak mám záchvaty pláče tak hrozné, že mám pocit, že mi to vyrve srdce z těla. Já vím, že bych neměla takhle trpět, maminku to určitě tam nahoře trápí, ale já si nemůžu pomoct. Tak moc bych si přála vrátit čas a mít ji zase u sebe. Pořád se musím ptát: "Proč se to muselo stát"?

ahojte.. uz som tu dlho nepisala, ale mam toho tolko na srdci, ze ani neviem, kde zacat. len sa potrebujem vykecat. Strasne mi chyba mamina. Su to mesiace, co nas opustila,ale mna to zo dna na den boli viac. Zo zaciatku som cakala kazdu sekundu, ze sa zjavi vo dverach, ze sa vrati z prace, z nakupu..Ale s odstupom casu si uvedomujem, ze sa take nic uz nestane.. A ked si to pripustim, nechce sa mi ani zit.. Stale sa tvarim, akoby sa nic nedialo smejem sa, bavim s ludmi okolo seba.. A potom pride moment, kedy na mna dolahne vsetka ta bolest a prazdnota, ktora tu po nej zostala.Som bez maminy stratena. Vzdy bola pri mne,a ja pri nej. Nepotrebovala som najlepsie kamaratky, nepotrebovala som nikoho, stacila mi ona.. Na pokec, na plac, na smiech, vsetky krasne chvile spojene s nou sa mi denno denne premietaju pred ocami,a slzy vystriedaju usmev, lebo mi tak neopisatelne chyba.. stale sa pytam preco, preco jej nebolo dopriate byt tu s nami dlhsie, aspon o 30 rokov.. bola tak mlada, plna sily a zivota. A nadeje. A teraz je tu vsade prazdno. Cim viac casu ubieha, tym viac to boli. Nemozem si pomoct. Hnevam sa. Na cely svet.Na nase zdravotnictvo. Na seba, ze som neurobila viac. A tak velmi som chcela. Vsetci uz stracali nadej,a mne ani nenapadlo, ze by raz mohol prist koniec. Ani na sekundu. A predsa sa to stalo. Vravi sa, ze clovek si smrt musi zasluzit. Tak potom moja mama si ju zasluzila tym najlepsim,a najkrajsim zivotom, aky mohla mat. Len skoda, ze netrva dlhsie. Chybas mi maminka, velmi. Ale ty to vies. Vzdy si to vedela, ako velmi ta lubim. A budem lubit do konca zivota.