Ahoj všichni,
taky jsem se dlouho neozvala. Ale myslela jsem si, že už je to za mnou a že to nepotřebuju. Chyba lávky. Je to už půl roku, co maminka odešla. Myslela jsem si, že už je to nějak za mnou. Taky jsem začala chodit víc mezi lidi, smát se s nimi, bavit se a užívat si života. Jenže.... Pak zničehonic na mě dolehne vědomí, že už neuvidím nikdy svoji nejmilejší maminku, že mě doma nečeká, že jí nemůžu zavolat. A všechna ta bolest je zpátky. Tak strašně to bolí. Copak to nikdy neskončí? Zase pláču přes den, kdykoli si na ni vzpomenu. Když jsem doma, tak mám záchvaty pláče tak hrozné, že mám pocit, že mi to vyrve srdce z těla. Já vím, že bych neměla takhle trpět, maminku to určitě tam nahoře trápí, ale já si nemůžu pomoct. Tak moc bych si přála vrátit čas a mít ji zase u sebe. Pořád se musím ptát: "Proč se to muselo stát"?
