pokračování
pročetla jsem spoustu příspěvků a přemýšlela. Moc obdivuji lidi kteří se dokáží starat o nemocného doma. Já se o maminku též starala,ale bylo štěstí, že byla soběstačná, ale měla jsem hrůzu z toho, že když se něco stane, nebudu schopná pomoct a pak bych si vyčítala, že jsem ji nepřesvědčila do nemocnice, že kdyby byla v nemocnici, třeba by ještě žila. Ta bezmoc je šílená, ale v nemocnici je to to samé, personál nemá čas a sama jsem se přesvědčila, že to je mnohdy jen útěcha pozůstalých, že pro své blízké zajistili péči. Bohužel v tomto státě jde zdravotnictví rychlými kroky zpět. Jsem ráda, že jsem byla u mých rodičů v poslední chvilce a vím, že netrpěli, ale stále neumím "nechat odejít". Asi mne osud stále něco chce naučit a já tomu pořád nerozumím. Po odchodu maminky jsem ještě přišla o naše letité kočky (zčásti stářím a také určitě steskem) a stále se o tom těžce mluví. Ač se mi změnil život, narodil se syn,mám skvělého muže, který mne neuvěřitelně pomohl, stále jsou to strašná muka, rve mi to srdce, když se třeba podívám na syna , vyhrknou mi slzy, že ho maminka nevidí, jak krásně roste. Čím krásnější zážitek, tím větší bolest u srdce, že to naši nevidí. Omlouvám se, že jsem se tak rozepsala a za chyby, ale jsem ráda, že to mám kam napsat. Přeji všem mnoho sil při péči o blízké a mnoho sil při jejich odchodu a poté
