Milá Rikino,
ani nevíš jak tě chápu. Já jsem s maminkou taky pracovala. Sice na jiném oddělení, ale jezdily jsme spolu každé ráno do práce a odpoledne z práce. Kdykoli jsem potřebovala, šla jsem k ní do kanceláře. Chodila jsem k ní na oběd. No prostě, pořád spolu. Ironií osudu se stalo, že když ji před rokem vyhodili (kvůli důchodovému věku), mě přeřadili na jinou práci a dali mě do kanceláře po mé mamince. Takže já sedím u stejného stolu, dotýkám se věcí, kterých se dotýkala maminka. Občas se stane, že se nějaký klient po ní ptá, protože potřebuje poradit. Ona byla právník a k lidem se chovala slušně, takže ještě teď někdo přijde a chce s ní mluvit. A já musím říkat tu hroznou větu, že je po smrti. Taky je pro mě hrozný poslouchat ostatní, jak se baví o svých maminkách nebo na ulici potkávám jiné s maminkami. Tak moc jim závidím!!!! Jak ráda bych ji měla u sebe. Mohla jsem jí cokoliv říct. Naslouchala, poradila, když bylo potřeba pohladila, objala. Dělaly jsme spolu úplně všechno. Vždy tu pro mě byla. Nikdy mě neodsuzovala, ona jediná mě znala úplně. Mám pocit, jako by odešla i půlka mojí duše. Nevím, co si bez ní počnu. Ale musím, bohužel.
