Dobrý den všem, předem se omlouvám, pokud někomu nebude připadat taktní na těchto stránkách srovnávat smrt člověka se zvířetem, ale jsou to také tvorové, kteří mají cit a potřebují naši lásku a mnohonásobně nám ji vracejí. Kdo dočte, snad pochopí, proč to píšu. Tyto stránky navštěvuji od odchodu mého tatínka a moc děkuji, že existují! Smutek, ač vypadá, že časem slábne,vrací s mnoha životními okamžiky a je dobré vědět, že v tom nejste sami. JE TO ROK A PŮL,CO MI NÁHLE ODEŠLA MAMINKA a jako všichni tady se s tím nemohu stále vyrovnat. Ale můj příběh začíná již před více lety. Od malička miluji zvířata a můj první kocour na mne čekal až přijdu domů, aby mohl odejít v mé náruči (bylo mu 16 let a selhávali mu ledviny atd.), potom jsem měla úplně živý sen, když umíral můj oblíbený profesor (den na to jsem se dozvěděla, že umřel a ve světlém okamžiku, který před smrtí většinou u těžce nemocných lidí přichází si na nás prý vzpomněl). Za nějaký rok mi odešel koník - 6 let jsem ho vychovávala a též on na mne čekal a dodýchal s hlavou v mém klíně- byl to pro mne hrozný zážitek, myslela jsem, že víc už nemůžu ztratit - jeho ohromné srdce, byl pro mne vším, na jeho velké hřejivé hrudi jsem se vyplakávala ze všech bolístek a on o mne opíral hlavu. A 3/4 roku po jeho odchodu jsem přišla o tatínka, najednou byl život úplně prázdný a koník chyběl několikánásobně víc, nebylo kam se jít vyřvat, nikdo mne nevytáhl z toho bahna, jak to uměl koník. Potřebovala jsem být s mamkou, která to nesla strašně těžce. Po tatínkově odchodu, u kterého jsme opět byly! (byl v nemocnici a těsně před naším odchodem, když jsem mu na rozloučenou stiskla ve spánku ruku, dodýchal ....jeho duše odešla z nemocnice s námi). Je okolo toho tolik zvláštních věcí, které se nedají ani popsat. Od té doby maminka chřadla a když už jsem myslela, že bude lepší, začala mít od srdce problémy s otoky, po jedné hospitalizaci se jí opět otoky vrátily a než jsme ji přesvědčili, aby opět šla do nemocnice, jednu sobotu mi usla na rameni (srdíčko zřejmě nestíhalo rozvádět málo okysličenou krev a tak byla unavená). Nevěřila doktorům(připravili ji o maminku,tatínka a posléze i manžela) a proto jsem ráda,že usnula u mne a po resuscitaci, kdy nahodili srdíčko,o odvozu do nemocnice ani nevěděla - dušička zůstala doma. Druhý den v nemocnici skončil boj definitivně. Bylo to 6 let po tatínkově odchodu. Bylo to pro mne hrozné a jedinou útěchou pro mne je jen to, že jsem mohla být s ní a vím, že usnula. Tímto jsem možná pochopila, že to, co se děje kolem odchodů mých blízkých srdcí je dar a ne prokletí. Ovšem stále neumím tzv.nechat odejít. Je to zvláštní pocit-je to nezvratné, když jste přímo u toho, nemůžete říct, že vám lžou, nemůžete si namlouvat, že to není pravda, že se někdo spletl a maminka s tatínkem opět přijdou. Přesto mám celých 7let sny, že tatínek přišel zpět, že to byl prostě omyl a on se vrátil z nemocnice domů - má tu stále své věci....a teď i maminka......
