Mně zemřela maminka letos v srpnu/2013/. Není hodiny , abych na ni nemyslela. Bolí to moc, když už to nemůžu vydržet, zapálím modrou svíčku/maminka měla ráda modrou barvu/ a trochu se mi uleví. Vím, že je už mamince dobře, už nechtěla žít, přestože byla obklopena námi všemi, kteří jsme ji milovali.
Přesto to bolí. Jsem s tím smířena, vím, že někde uvnitř ve mně maminka je, že si ji v sobě budu nosit až do svého konce. Maminku si sebou nosíme stále. Někdy cítím, že dělám, nebo říkám něco, co přesně tak dělala maminka. Jenom se nemohu vyrovnat s tím, že už maminku nikdy nepohladím a nedotknu se jí. Taky mě uklidňuje, když spím v její noční košili, nebo nosím její oblečení. Vím, že ona to tak chtěla. Taky mi pomohl zhlédnout film na You tube : Náš domov. Mnohé jsem pochopila.
Je to koloběh života a smrti. Moje maminka byla smutná ze smrti své maminky, teď já smutním a tak to jde stále....
Vánoc se nebojím, rozsvítím hodně modrých svíček a vím, že maminka bude s námi.
