Stesk

dobrý den, letos v únoru mi zemřel manžel ve věku 29let na rakovinu na mozku.... Zdá se mi , že je mi každý den hůř a hůř, asi až ted jsem si to začla uvědomovat,že se mi už nikdy nevrátí :-(. Mám 2 malé děti a mám pocit ,že nic nezvládám,nic mě nebaví, ani mě nic netěší. Vše jsme dělali spolu a ted najednou jsem na vše sama. Vubec nežiju,jen přežívám, není den,kdybych si nezabrečela,neměla vztek..Manžel byl pulka mě a ta pulka mi dávala energii , sílu prostě všechno... nevím vubec jak dál, a bojím se toho co bude....

Dobrý den zítra to bude 3 týdny,kdy jsem našla úplně pohodového 18letého sny Vašíka oběšeného na naší půdě.Důvod nevíme,nic nezanechal.Byl od malička pořád rád sám.Ve škole se mu moc dařilo,byl přijatý na další školu.Na svůj věk byl velmi šikovný na elektriku.Jenže tím,že byl pořád rád sám jsem si už zvykla.Před pár měsíci jsme ale zjistila,že můj vašík začíná být divný,nepřítomný pohled,náladovost.Nechápala jsem to,ale myslela jsme si že má zabrzděnou pubertu.Děvče neměl byl velice rád,když mohl vymýšlet své plány a návrhy na elektriku.je to těžké a nejraději bych šla zaním.Mám ale ještě dvě děti a manžela,kteří mě drží.mám ale ocit že to ani nechci.Je mi dobře samotné a pořád si říkám jen že je to sen.

Dobrý večer.13.7.jsem vkládala příspěvek nemoc manžela.Jestli by paní Iva měla zájem ,ráda bych si s ní psala.Moc děkuji za odpovědˇ.Jinak zdravím i Simonu.Mám dvě děti,tak vím,že to není lehké.

Dobrý večer, mně umřel tatínek 27.4.2013, šel na operaci nádoru plic, dělali mu tracheostomii, už to vzdával , bylomu 70 let,ale jinak vůbec nevypadal, že by byl nemocný, pracoval do konce a z operace už se nám nevrátil domů,byl v nemocnici 6 týdnů. jsem zoufalá, snažím se, ale pořád mi to připadá jako sen,zastavím se na hvíli a brečíma brečím. Taky jsem na antidepresivech,tatínek byl pro mně vším. Úplně se mi přhodnotil život,ale stačila jsem mu říci všechno co jsem chtěla a stačila se sním rozloučit,což mi trošku pomáhá. Byl to nejhodnější táta na světě - moc moc mi chybí.

Děvčata,máme všechny podobný osud.Odešla nám životní láska,někomu dřív,někomu později.Já to vnímám jako velkou nespravedlnost,je mi 45,manželovi v době smrti bylo 57,byl o 13 let starší,ale krásný ,mladistvě vypadající muž,který nikdy nemarodil.Je mi po něm strašně smutno,mám strach,že si za chvíli nedokážu vybavit jeho podobu,hlas,nedovedu si představit,pokud tu mám být třeba dvacet let,jak bez něj budu žít.Je mi líto,že se nedožil dceřiny promoce,která ji za rok čeká,neuvidí vnoučata...Bože můj,nezvládám to,i když se moc snažím,ale nejde to,na antidepresivech snad budu pořád.Proč odcházejí slušní a hodní lidé,není na světě dost grázlů???Promiňte mi tento můj výlev,ale muselo to ven,jinak bych se už asi zbláznila.

7.června mi zemřel manžel.Před sedmi lety měl vyoperovaný melanom.Před půl rokem se nemoc vrátila.Nemůžu se s tím vyrovnat.Je to hodně těžké.Bylo mu teprve 45 let.Máme spolu 2 děti a já nevím jak dál. Bylo to tak hodně rychlé,že jsme si ani nestačil tak nějak rozloučit.Navíc pořád jsme věřili,že se vyléčí.Nakonec zemřel v nemocnici asi za 3 hodiny ,co jsme s dcerou od něho odjeli.Je mě líto,že jsme u něho v té poslední chvíli nezůstaly a nedrželi ho.Co víc psát.Mám ůplně stejné pocity,jako všichni Ti lidé ,co sem píšou.Děkuji za odpověd.

I mě zemřel manžel - moje životní láska, čtyři měsíce jsme spolu doma s dětmi bojovali s tou sviní (omlouvám se, za sprosté slovo) rakovina slinivky. Letos v únoru to byl rok co mi zemřel doma v náručí - tolik chtěl žít a snad proto ještě žiju - jinak bych odešla za ním ... kolikrát se těším, že se snad jednou setkáme - kéž bych tomu mohla věřit. Žít pro děti, kvůli dětem je snad povinnost, byť jsou už velké, ale když odejde láska, přítel, partner, prostě odejde vše a láska k dětem ta je - ale je jiná, lásku k manželovi to nenahradí... vím, snad o smutku vše, stále ještě čekám, že třeba snad, že se mi to zdálo, že se přece musím probudit. Tolik se snažím - zkouším chodit mezi kamarády - ale jsem tam sama - chvilku snad zapomenu i se směju - ale pak přijdu domů - a jsem opět sama - část kamarádů mě opustila, prý jsem se až moc rychle "oklepala" - co oni vědí a část kamarádů mi zase říká, že se už s tím musím smířit - co oni vědí, copak to jde ? a tak mezi tím lítám a snažím se najít chvilky, kdy se mi trošku uleví, ale na venek to vypadá, že je to lepší - není - čím déle - tím hůře ... co si myslí kamarádi, je mi v podstatě jedno - ale trochu to zabolí, že pro jedny trpím málo a pro druhé zase moc a dlouho. Vždy se pak zastydím, že nejde o mně, ale o mého milovaného muže - ten nežije a tolik ještě chtěl - měl tak strašné bolesti a já sice dávala všechny možné utišující léky a opiáty, ale byla jsem tak bezmocná a tak jsem mu zpívala, abych se nezbláznila, tolik jsem věřila a doufala, že nám se to podaří, stále vidím jeho oči, tolik mi věřil a já si vlastně i stále vyčítám, že jsem měla ještě něco udělat, že jsem málo bojovala, v nemocnici při kontrole mi vynadali, co s ním doma dělám, že u nich by dávno umřel, ale my bojovali o každý den, pak snížili umělou výživu na 50 %, že byla drahá a že se stav nelepší, byl na ní napojený 18 hodin denně, vše jsme se s dětmi naučili - co a jak dělat, z práce mě chtěli vyhodit, málo jsem tam chodila a když - tak pouze na pár hodin a třeba v noci, když byly děti u táty, vše jsme se naučili ano, ale jak žít dál - to nikdo nikoho nenaučí, beru antidepresiva - od stanovení diagnozy - takže od 3.10.2011 - snad mi pomáhají - nevím - asi bych bez nich nemohla existovat - manželovi bylo 60 let a mě 54, když zemřel, ale on byl stále pro mně můj chlapec a já jeho děvče - byli jsme spolu krásných 36 let a teď je nic - jen smutek...tolik se děvčata snažím a všem, které jste na tom tak jako já posílám zbytek síly, kterou snad ještě mám - kdo to nezažil - ten nás nechápe a nepochopí...

Milá paní Mirko,jestli chcete mít urnu doma,mějte,jsou vaše pocity,vaše bolet a vaše rozhodnutí,postavte ji na pěkné místo,přidejte fotku nebo obrázek,vázičku s kytičkou a svíčku,takový oltářík,kde budete v tichu vzpomínat a modlit se,pokud se modlíte,nebudete muset chodit na hřbitov,kde by vás to možná ještě víc drásalo,nepotkáte lidi s rádoby soucitnýma řečma,takto má spousta pozůstalých a já také váhám,co s maminčinou urnou.Před rokem jsem uložila manžela do jejich rodinného hrobu,maminku mám zatím doma,než náš hrob upravíme a o té možnosti s oltáříkem,jako pietním místem vzpomínek taky uvažuji.
Přeju vám,aby bolest ustoupila,zmenšila se a abyste se rozhodla podle svého srdce.

Milá Mirko, jsme na tom všichni stejně. Já jsem měla manžela také doma než mu postavily pomníček, bylo to velice těžké ho tam pak uložit. To Vám asi nikdo nedokáže poradit. To udělejte co bude Vaše srdce chtít. Až čas Vám třeba ukáže jinou cestu. Teď už máme bohužel na všechno dost času. S pozdravem Marcela

Dobrý den.
Před dvěma týdny nám odešel tatínek (57, rakovina). Sice nebyl můj biologický, ale můžu říct, že pro mě jím od prvního dne byl. Byl to nejlaskavější člověk plný toliko lásky, dobroty a síly, kterého jsem kdy mohla potkat. Abych byla přesná, je to tatínek přítele. Nějak uvnitř jsem cítila každou změnu k horšímu i zlepšení, ale pořád jsem doufala v opětovné zlepšení jeho stavu.
Nyní jsem s jeho ženou doma. Je to taky moc hodná a silná osoba. Přítel je v práci. Celý průběh tatínkovi nemoci všechny ty roky nesl velmi těžce. Snažila jsem se ho podporovat. Teď bych jim všem chtěla být oporou ještě silnější, jenže nevím jak. Nedokážu pořádně vyjádřit, co cítím, a cokoli řeknu, bude podle mě stejně málo. Jsem zmatená a nejsem zvyklá dávat city příliš najevo, o to je těžší volit správná slova. Pro mě je ten smutný fakt taky těžký. Doteď jsem si říkala, že je tu pořád s námi, že jen odešel a zase se vrátí. Ale momentálně jsem ve fázi, kdy si s hořkostí uvědomuji, že tomu tak není. Jak můžu pomoci tátově ženě, příteli, jeho sestrám? Vyslechnu je, obejmu, ale připadne mi to málo. Možná, že bych taky chtěla obejmout. Chci s ním mluvit a obejmout i jeho. Taťka byl tak skvělý člověk, že je určitě teď v nebi. Ale existuje opravdu nebe? V tomhle mají lidé pevní ve víře asi jasno a možná to mají i snazší. Člověk by ale měl něčemu věřit. Ať už jde o víru v Boha, nekonečnou dobrotu Vesmíru, Lásku nebo v Sílu sebe sama.
Snad mně i někomu dalšímu pomůže, když jsem se vám sem svěřila.
Jak strašně moc mi táta chybí. Tolik dobrého jsem se od něj naučila a jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat a že mě okamžitě bez předsudků přijal do rodiny. Děkuji za to, že on byl mým tátou. Mrzí mě, že tu není a že jsem mu nikdy pořádně neřekla, jak strašně moc pro mě znamená, ale snad to věděl. Anebo to ví teď.
Mám pocity nespravedlnosti, krutosti života, cítím prázdnotu a beznaděj. Ale jsem si jistá, že tudy cesta nevede. Je jasné, že už nikdy to nebude takové jako dřív. Ale pravidlem je, že co člověk zaseje, to sklidí. Je třeba se snažit zmobilizovat všechnu naši sílu, aby náš budoucí život nebyl plný hořkosti, ale toho pěkného, které nám v životě zbylo. Na naše blízké nám zbudou krásné vzpomínky a víra, že už se netrápí v bolestech, jsou nyní bez jakéhokoli omezení, je jim krásně a snad se s nimi setkáme o něco později na místě, kde bude jen světlo a dobro. Možná nás každý den sledují, co děláme, vědí, že na ně myslíme a že je milujeme. Určitě by si nepřáli, abychom se tak trápili. Jistě vzpomínají na naše krásné veselé společné prožitky. Radují se z našich úspěchů a posílají nám rady a pomoc v podobě správných rozhodnutí nebo nějakých znamení. Jsou v podstatě pořád s námi, i když ne fyzicky. Je lepší nekonečnou prázdnotu v srdci po milovaném člověku zaplnit krásnými vzpomínkami a nadějí, že jsme s nimi napořád spojeni.
Kéž se všechny pochybnosti a trápení rychle rozplynou a i přes obrovskou ztrátu nejbližších zase můžeme cítit lásku a klid.To vám všem ze srdce přeji.

15.6.2013 to bude rok,co mi zemřel manžel.Stále to nemůžu přijmout,ne se s tím smířit,to asi nejde,ale doufala jsem,že to bude aspoň trochu únosnější.Sice funguju,protože musím,ale ta bolest je pořád hrozná.Stýská se mi po manželovi,moc mi chybí,jenže když si uvědomím,že už ho nikdy neuvidím,jsem opět v depresích.e to pořád dokola....

Také mi zemřel muž, byli jsme spolu 36 let. Než mu byli schopni rakovinu diagnostikovat tak zemřel. Neměl žádnou šanci. Každý kdo to zažil naříká ale každý má někoho vedle sebe, děti, rodinu, příbuzné. Já jsem zůstala v bytě sama a ani v okolí nemám žádné příbuzné. Takže když vám bude nejhůř, vzpomeňte na to že někomu je ještě hůř. Je sice pravda že když mě někdo přijede navštívit je to fajn, ale člověk se přesto cítí sám. K někomu patřil a už to tak není. Také nevím jak to zvládnu, hlavně to, že ta situace je definitivní.

Myslela jsem,že jak bude plynout čas,bolest se bude otupovat,ale zdá se mi,že čím je to dýl,tím je to horší.I na dceru to dopadá,pořád na tatínka čeká,jenže ten už nikdy nepřijde.Já brzy skončím v blázinci,nevím,jak to zvládnout.Doktorka mi vždy pomůže,ale je to jen na chvíli.Nechce se mi tady bez něj být....