Před týdnem jsem pochovala manžela. Bylo mu 56, mě je 55 let. Byl můj jediný muž v životě, žili jsme jeden pro druhého a byli jsme spolu 30 let. Před měsícem mu zjistili rakovinu plic - zdravý chlap a nekuřák. Neměl sebemenší šanci bojovat. Dostal několik mozkových mrtviček a každý den nám sdělovali horší a horší zprávy. Bylo těžké jej doprovázet na poslední cestě - vnímal nás, ale nemohl se hýbat. Několikrát jsem myslela, že to nepřežiji, kdo to nezažil, ten nepochopí tu prázdnotu, tu beznaděj. Poprvé v životě jsem vyhledala psychiatra a po 14 dnech myslím konečně začínají působit léky. Stále nemám motivaci jít dopředu, jakoby se můj život zastavil. V práci to jde, ale zavřu dveře firmy a jsem opět na dně. Vim, že se s tím musím poprat sama, jednu radu od psychiatra jsem si vzala k srdci - žádné přemýšlení, co bude, nebo co bylo, ale žít pro každý konkrétní den a upnout se na nějakou činnost, koníček. Vím, že to bude těžké, pěkný život už pro mne skončil, ale kvůli dětem musím jít dál. Držím palce, ať to také zvládnete.
In reply to 26. dubna mi také zemřel by Anonym (neověřeno)