Dobrý den.
Před dvěma týdny nám odešel tatínek (57, rakovina). Sice nebyl můj biologický, ale můžu říct, že pro mě jím od prvního dne byl. Byl to nejlaskavější člověk plný toliko lásky, dobroty a síly, kterého jsem kdy mohla potkat. Abych byla přesná, je to tatínek přítele. Nějak uvnitř jsem cítila každou změnu k horšímu i zlepšení, ale pořád jsem doufala v opětovné zlepšení jeho stavu.
Nyní jsem s jeho ženou doma. Je to taky moc hodná a silná osoba. Přítel je v práci. Celý průběh tatínkovi nemoci všechny ty roky nesl velmi těžce. Snažila jsem se ho podporovat. Teď bych jim všem chtěla být oporou ještě silnější, jenže nevím jak. Nedokážu pořádně vyjádřit, co cítím, a cokoli řeknu, bude podle mě stejně málo. Jsem zmatená a nejsem zvyklá dávat city příliš najevo, o to je těžší volit správná slova. Pro mě je ten smutný fakt taky těžký. Doteď jsem si říkala, že je tu pořád s námi, že jen odešel a zase se vrátí. Ale momentálně jsem ve fázi, kdy si s hořkostí uvědomuji, že tomu tak není. Jak můžu pomoci tátově ženě, příteli, jeho sestrám? Vyslechnu je, obejmu, ale připadne mi to málo. Možná, že bych taky chtěla obejmout. Chci s ním mluvit a obejmout i jeho. Taťka byl tak skvělý člověk, že je určitě teď v nebi. Ale existuje opravdu nebe? V tomhle mají lidé pevní ve víře asi jasno a možná to mají i snazší. Člověk by ale měl něčemu věřit. Ať už jde o víru v Boha, nekonečnou dobrotu Vesmíru, Lásku nebo v Sílu sebe sama.
Snad mně i někomu dalšímu pomůže, když jsem se vám sem svěřila.
Jak strašně moc mi táta chybí. Tolik dobrého jsem se od něj naučila a jsem vděčná, že jsem ho mohla poznat a že mě okamžitě bez předsudků přijal do rodiny. Děkuji za to, že on byl mým tátou. Mrzí mě, že tu není a že jsem mu nikdy pořádně neřekla, jak strašně moc pro mě znamená, ale snad to věděl. Anebo to ví teď.
Mám pocity nespravedlnosti, krutosti života, cítím prázdnotu a beznaděj. Ale jsem si jistá, že tudy cesta nevede. Je jasné, že už nikdy to nebude takové jako dřív. Ale pravidlem je, že co člověk zaseje, to sklidí. Je třeba se snažit zmobilizovat všechnu naši sílu, aby náš budoucí život nebyl plný hořkosti, ale toho pěkného, které nám v životě zbylo. Na naše blízké nám zbudou krásné vzpomínky a víra, že už se netrápí v bolestech, jsou nyní bez jakéhokoli omezení, je jim krásně a snad se s nimi setkáme o něco později na místě, kde bude jen světlo a dobro. Možná nás každý den sledují, co děláme, vědí, že na ně myslíme a že je milujeme. Určitě by si nepřáli, abychom se tak trápili. Jistě vzpomínají na naše krásné veselé společné prožitky. Radují se z našich úspěchů a posílají nám rady a pomoc v podobě správných rozhodnutí nebo nějakých znamení. Jsou v podstatě pořád s námi, i když ne fyzicky. Je lepší nekonečnou prázdnotu v srdci po milovaném člověku zaplnit krásnými vzpomínkami a nadějí, že jsme s nimi napořád spojeni.
Kéž se všechny pochybnosti a trápení rychle rozplynou a i přes obrovskou ztrátu nejbližších zase můžeme cítit lásku a klid.To vám všem ze srdce přeji.
