I mě zemřel manžel - moje životní láska, čtyři měsíce jsme spolu doma s dětmi bojovali s tou sviní (omlouvám se, za sprosté slovo) rakovina slinivky. Letos v únoru to byl rok co mi zemřel doma v náručí - tolik chtěl žít a snad proto ještě žiju - jinak bych odešla za ním ... kolikrát se těším, že se snad jednou setkáme - kéž bych tomu mohla věřit. Žít pro děti, kvůli dětem je snad povinnost, byť jsou už velké, ale když odejde láska, přítel, partner, prostě odejde vše a láska k dětem ta je - ale je jiná, lásku k manželovi to nenahradí... vím, snad o smutku vše, stále ještě čekám, že třeba snad, že se mi to zdálo, že se přece musím probudit. Tolik se snažím - zkouším chodit mezi kamarády - ale jsem tam sama - chvilku snad zapomenu i se směju - ale pak přijdu domů - a jsem opět sama - část kamarádů mě opustila, prý jsem se až moc rychle "oklepala" - co oni vědí a část kamarádů mi zase říká, že se už s tím musím smířit - co oni vědí, copak to jde ? a tak mezi tím lítám a snažím se najít chvilky, kdy se mi trošku uleví, ale na venek to vypadá, že je to lepší - není - čím déle - tím hůře ... co si myslí kamarádi, je mi v podstatě jedno - ale trochu to zabolí, že pro jedny trpím málo a pro druhé zase moc a dlouho. Vždy se pak zastydím, že nejde o mně, ale o mého milovaného muže - ten nežije a tolik ještě chtěl - měl tak strašné bolesti a já sice dávala všechny možné utišující léky a opiáty, ale byla jsem tak bezmocná a tak jsem mu zpívala, abych se nezbláznila, tolik jsem věřila a doufala, že nám se to podaří, stále vidím jeho oči, tolik mi věřil a já si vlastně i stále vyčítám, že jsem měla ještě něco udělat, že jsem málo bojovala, v nemocnici při kontrole mi vynadali, co s ním doma dělám, že u nich by dávno umřel, ale my bojovali o každý den, pak snížili umělou výživu na 50 %, že byla drahá a že se stav nelepší, byl na ní napojený 18 hodin denně, vše jsme se s dětmi naučili - co a jak dělat, z práce mě chtěli vyhodit, málo jsem tam chodila a když - tak pouze na pár hodin a třeba v noci, když byly děti u táty, vše jsme se naučili ano, ale jak žít dál - to nikdo nikoho nenaučí, beru antidepresiva - od stanovení diagnozy - takže od 3.10.2011 - snad mi pomáhají - nevím - asi bych bez nich nemohla existovat - manželovi bylo 60 let a mě 54, když zemřel, ale on byl stále pro mně můj chlapec a já jeho děvče - byli jsme spolu krásných 36 let a teď je nic - jen smutek...tolik se děvčata snažím a všem, které jste na tom tak jako já posílám zbytek síly, kterou snad ještě mám - kdo to nezažil - ten nás nechápe a nepochopí...
