Děvčata,máme všechny podobný osud.Odešla nám životní láska,někomu dřív,někomu později.Já to vnímám jako velkou nespravedlnost,je mi 45,manželovi v době smrti bylo 57,byl o 13 let starší,ale krásný ,mladistvě vypadající muž,který nikdy nemarodil.Je mi po něm strašně smutno,mám strach,že si za chvíli nedokážu vybavit jeho podobu,hlas,nedovedu si představit,pokud tu mám být třeba dvacet let,jak bez něj budu žít.Je mi líto,že se nedožil dceřiny promoce,která ji za rok čeká,neuvidí vnoučata...Bože můj,nezvládám to,i když se moc snažím,ale nejde to,na antidepresivech snad budu pořád.Proč odcházejí slušní a hodní lidé,není na světě dost grázlů???Promiňte mi tento můj výlev,ale muselo to ven,jinak bych se už asi zbláznila.
