I já mám podobné pocity,stále se s tím peru sama,kvůli řešení pozůstalosti a jiných záležitostí,jsem se k žádnému lékaři nedopracovala a asi hned tak nedopracuju,mám toho před sebou tolik,že si zoufám.
Jsou chvíle,když probleskne jiskřička naděje,že snad bude líp,že mi život nadělí ještě něco pěkného,jindy mne přepadne pocit naprosté zbytečnosti a zmaru.
Zatím si říkám,že ještě není tak zle,že bude hůř,že až zařídím vše nejpotřebnější,vyhledám odbornou pomoc.Vrací se mi chvíle manželova umírání,je to jako nekonečný seriál,vidím jeho,vidím sebe,jak se marně modlím a prosím o zázrak,který se nestal.
Nevím,jak budu žít dál,jak to zvládnu,někdy si říkám,že nemusím,že se nemusím vláčet světem v bolestech a v zoufalstvíamle musím,zatím musím jít dál.
In reply to Myslela jsem,že jak bude by Anonym (neověřeno)