Hanny
  (kontaktovat autora příběhu) •
19. července 2021
•
Truchlení

Nekoncici bolest a smutek

Dobry den vracim se na tento portal ponekolikate,poprve 10.5.2021 kdy me nahle opustil muj nejmilovanejsi manzel.Ubehlo 9 tydnu a a bolest,zoufalstvi,smutek a beznadej pretrvavaji ve stejne intenzite, nekdy mam pocit ze se vse s nastalou realitou prohlubuje a me se zmocnuje panika jak vubec zit / prezivat/ dal.Nenasla jsem jediny zachytny bod ktere by tohle vsechno alespon castecne zmirnil, vracim se sem v marne nadeji ze mnohe z vas co zde psaly a uz nepisi nasly treba zpusob jak se s poprat a vyrovnat a ze napovi ostatnim ktere by tuto pomoc potrebovaly a byly za ni vdecne.Ja proste 9 tydnu nezvladam a mam pocit ze nikdy nezvladnu,Manzel mi chybi strasne moc a pro me je kazdy den bez neho utrpeni a bezmoc ze smutku a ztraty nejlepsiho a nejmilovanejsiho chlapa meho zivota.Bez neho ztracim jakoukoliv vuli a odhodlani byt bez neho.Proste to nezvladam....nedokazu to...
52 lidé vyjádřili účast.
24 reakce Vložit vlastní příběh
Hanka
  (kontaktovat autora příběhu) •
27. srpna 2021
Dobrý večer, je po půlnoci ale já cítím povinnost sem napsat ,snad jako jiskřička naděje ,že zase někdy bude dobře. Dnes je to nebo vlastně již včera to bylo 3 měsíce ,kdy mě opustil můj zlatý, milovaný , nej , nej , nej manžel. Vždy v slzách a zoufalá otvírám tyto stránky ,abych našla pomoc a radu jak dál. Čtu smutné příběhy a brečím tak dlouho až z toho vyčerpáním konečně usnu. Dnešního dne jsem se bála ,a také to podle toho dopadlo. Celý den jsem probrečela. Měli jsme s manželem firmu a dnešní den byl náročný i v tom,že jsem s partnery řešila přepisování detailů firmy , nové ičo , nový dič...... hrůza , něco co fungovalo k naší radostni 32 let prochází takovou změnou. Byli jsme spolu 24 hodin denně , celé ty roky. Nemusím Vám asi popisovat to zoufalství , které na mě ,stejně jako na Vás padá. Ten druhý, v našich srdcích vždy první, nám chybí každou vteřinu, kterou bez nich musíme prožívat. Jak žít ,když Vás ten nejdražší už nikdy neobejme , nechytí za ruku a neřekne neboj zlatíčko to bude dobré. Nevím jak to bude dál, ale chci Vám říct,že když mi večer bylo úplně nejhůř , ozval se manželův nejlepší kamarád a světe zboř se , po dvou hodinách hovoru jsem se poprvé za tři měsíce smála, Když jsme domluvili ,ozvala se kamarádka, že si určitě musím přijít oňuchlat štěňata a ještě to vylepšila zasláním videa. Co mi přinesl tento večer ? Poznání ,že lidé kolem nás , o kterých si myslíme ,že je vlastně vůbec nezajímáme , na nás myslí , jenom se bojí, aby nám ještě víc neublížili . Nevědí co říct co udělat. A ruku na srdce , co také můžou ? Nic. Při pozdravu se rozbrečíme , protože si nemůžeme pomoct a co oni mají dělat. Tak se raději odmlčí a nejsou. Dnes večer mi bylo docela fajn. Vím, že přijde ráno a zase bude všechna ta hrůza zpátky , ale také už vím , že můžou přijít okamžiky hezké ,kdy nebudu cítit tu ubíjející bolest. Kdyby taky se mnou mohl být, řekl by mi netrap se něčím co nemůžeš změnit a jdi dál , jenom tak můžou věci fungovat. J
A já se snažím a snažit se budu dál a budu doufat ,že mě vidí a je zase pyšný , že si vybral zrovna mě, holku do pohody i nepohody. Vím ,že to dám ,vím ,že by to tak chtěl a po dnešku vím ,že je to možné. Je tady se mnou ,navždy bude a tu ruku kterou mě nemůže obejmout drží nad mojí hlavou jako ochranu před vším špatným. Držím palce nám Všem, abysme to nejhorší období přečkali, a aby i pro nás zase vyšlo slunce. Máme soustu důvodů aby to tak bylo. Děti , vnoučata , rodiče . Ti všichni na nás spoléhají a potřebují nás.
Přeji dobrou klidnou noc a jasná rána.
42 lidé vyjádřili účast.
Hanka
  (kontaktovat autora příběhu) •
6. srpna 2021
Zdravím Vás všechny ,otevřela jsem Vaši diskuzi s nadějí ,že přijde zázračná pomoc nebo dobrá rada , ale jak vidím,nic takového není. Můj skvělý manžel a ten nej príma parťák mi odešel náhle a bez varování v květnu. Místo aby ta strašná bolest a bezmoc z toho,že nemůžu nic udělat aby byl zase zpátky byla menší, tak mám pocit,že na mě dopadá realita jako kladivo. Dochází mi,že je to navždy a to je děsivé. Tak strašně se mi stýská ,tak moc mi chybí,že to snad ani nejde vydržet. Vy víte jak mi je . Jenom doufám,že mě i Vám jednou bude líp a budeme mít dost sil tohle strašné období přežít.
Vítek
  (kontaktovat autora příběhu) •
6. srpna 2021
Dobrý den, Haničko, snad vám tak mohu říkat. Vím, jakou bolest prožíváte. Před měsícem mi umřela žena, bylo jí 46 let stejně jako mně. Měla rakovinu od roku 2013. Bojovala s ní, rvala se o život jako lvice a já s ní. Její přání umřít doma jsem bral jako samozřejmost a pomáhal jsem jí do posledního dechu. Držel jsem ji za ruku, když odcházela. Mám to před očima každý den. Tak neskutečně mi chybí. Nemáme děti, 30.5. nám zemřel pejsek, tři týdny na to nám přejelo auto kočku. Obě byly skvělé, milovaly nás a my je. Zůstal jsem v domě úplně sám. Píšete, že chcete radu, co pomáhá. Máme jednu místnost, která je plná pozitivní energie - manželčina pracovna. Tam každý den chodím a povídám si s ženou. Nahlas. Říkám jí, co jsem ten den dělal, jak nám rostou kytky na zahrádce (milovala je) a jak by na mě byla pyšná, že jsem si sám vypral prádlo. Pomáhá mi to. Možná častěji než dřív si volám se zbytkem rodiny a se známými. Naštěstí mají pochopení. Je to neuvěřitelné, ale najednou zjišťuji, kolik mám přátel. A naopak, ten, kterého jsem měl za přítele se mi ani jednou neozval. Pomáhá mi sednout si do křesla - pohodlně, všude kolem ticho. A nechat své myšlenky přicházet a odcházet, soustředit se jen na svůj dech, prožívat přítomnost. Nic neřešit. Pomáhá mi to lépe usnout. Taky jsem si začal plánovat, co bych rád na našem domě udělal. Dal jsem se do uklízení. Uklízení našeho domu beru jako terapii - společně s úklidem domu uklízím i ve své duši. Nespěchám na to, jsem na začátku a je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Všude se říká, že pomůže čas, je dobré jít mezi lidi. To ale pomůže na chvíli. Ten nejdůležitější boj probíhá v našich myslích, ty musíme uzdravit. pomáhá mi o tom psát. Hned po smrti ženy jsem si začal psát deník - co jsem ten den dělal a jaké jsem měl při tom pocity. Píšu ho jako když to povídám své ženě. Těším se, že si ho třeba za pár let přečtu. Nebo že si ho přečte třeba někdo jiný. Tyto stránky jsem objevil ještě když žena žila. Děkuji za ně! Dneska jsem se na ně vrátil. Třeba svým článkem pomůžu někomu, kdo tápe a neví, jak dál - nejsme v tom sami, je krásné sdílet své myšlenky. Mějte se krásně, stojí za to žít dál.
42 lidé vyjádřili účast.
Hanka
•
6. srpna 2021
Dobrý den Vítku,
děkuji za reakci. Jste statečný chlap. Mně trvalo 14 dní,než jsem byla schopná se podívat na fotku a po domě jsem chodila jako duch. Máme psa a manželův mazlíček je kocour. Ten to prožíval opravdu těžce a mně to vůbec neulehčoval . Měla jsem strach,že to ani nezvládne. Pak mi došlo,že musím navodit alespoň trochu normální atmosféru a začít na ně mluvit jako obvykle a dnes jsou ňufíci na rozdíl ode mně v pohodě. Manželovi bylo 62 a i tak si pořád říkám proč tak brzy, ale život prostě není spravedlivý a ti nejsuprovější lidičky odcházejí nejdřív. Zastavil jste potok mých slz a to tím,že jsem se zamyslela nad tím , jak píšete že uklízíte a perete a to mi vyloudilo úsměv,protože já zase ořezávala na zahradě keře a stromy,sekám trávu , vrtám a šroubuju a taky se vždycky jdu pochlubit s tím " to by se ti líbilo". I když nevím,jestli by mě chtěl vidět zrovna s vrtačkou. Ale to je jediné co mi pomáhá před zblázněním. Mám syna a skvělou snachu ,dvě pidi vnoučata a to je také velká podpora. Všichni se strašně snaží zahnat smutek,přestože i pro ně je to hodně těžké,ale společnost dětí a přátel není totéž,jako společnost někoho , koho znám lépe než sama sebe. Mám pocit,že je spousta lidí,s kterými můžu mluvit,ale nikdo s kým můžu mlčet a přitom si užívat skvělou společnost. A přátelé,přesně jako u Vás,ti nejbližší jsou teď nejdál a ti u kterých bych podporu nečekala,tak ti jsou stále připraveni pomoct ,zavolat,popovídat si. Možná ti nejlepší přátelé nevědí co říct a tak se tomu raději vyhnou,aby neřekli něco,co zase přinese jen slzy. Já jim snad i trochu rozumím,kdybych měla šanci se téhle hrůze vyhnout,tak to udělám. Mám známou,které umřel manžel před třemi roky a měla jsem to v hlavě pořád , říkala jsem si jaký to je děs , ale popravdě, ten děs je daleko horší , než jsem si kdy uměla představit. když si vzpomenu na takové to " můžu pro tebe něco udělat,můžu nějak pomoct" . Teď už vím ,že nepomůže vůbec nic , protože to co člověk nemůže sám ovlivnit je zdrcující. Je to bezmoc a nic horšího snad není.
Musíme si asi pořád vtloukat do hlavy,že to co můžeme ovlivnit je to,jak budeme žít dál. To je ale všechno jen chvilková úleva,po které se zase vetře nějaká vzpomínka a otázka,jestli se vůbec žít chce. Vím , totální blbost , děti, zvířátka ,tisíc důvodů a vůbec , povinnost se ke všemu a ke všem postavit čelem a prostě to táhnout dál,ale je to tak strašně těžké a tak strašně se stýská......
Raději dost.
Přeji všem kteří tohle prožívají a to fakt z celého srdce, abysme to ustáli a zase dokázali normálně žít.
44 lidé vyjádřili účast.
Vítek
  (kontaktovat autora příběhu) •
8. srpna 2021
Děkuji za vaše slova. Já jsem to měl stejně, taky jsem ty první dny nemohl nic a jen jsem brečel. Chlapi sice nebrečí, ale já jsem brečel. No a co. Proto jsem sem zavítal až teď, po nějakém čase. Teď už je to trochu lepší. Víte, hodně mě trápila samota - jak jsem psal, zůstal jsem v našem domě úplně sám. Rodinu mám z daleka, přátele taktéž. Voláme si, ale to pomůže jen na chvíli. Pořád mě vrtalo hlavou, proč mě všechny mé milované bytosti opustily, jak to zvládnu. Ta samota byla až nesnesitelná. Píšu byla, i když pořád trvá. Pak jsem to pochopil, jaký úžasný dar jsem získal. Mám neomezeně dlouhou dobu, kdy jsem sám jen se svými myšlenkami a mám možnost si vše promyslet, srovnat v hlavě, vyrovnat se s tím. Úplně sám, nic a nikdo mě neruší, pokud sám nechci. Kdo tohle má? Málokdo. Spousta lidí má kolem sebe v jednom domě své blízké, mazlíčky, zkrátka někoho. Ale to ticho a čas na přemýšlení je k nezaplacení. Aspoň pro mě. Určitě nechci zůstat do smrti sám, určitě nechci do smrti jen truchlit. Ani vy ne, vím to. Teď nás to ještě hodně bolí, ale vyrovnat se s tím můžeme jen ve své mysli. Naše mysl nás posouvá dál. Ne, nebojte, nejsem ani věřící, ani z nějaké sekty. Jen mám čas přemýšlet. Přemýšlel jsem, co si má žena přála, po čem toužila, co jsem spolu dělali, než umřela a nedokončili to. Chtěli jsme zrekonstruovat jednu místnost v domě. A tak už teď plánuji, jak jí udělám hezkou, aby se to manželce líbilo. Aby se to líbilo nám oběma. Žena milovala látky a šicí stroje. Chci se naučit šít. Jen tak. Přece ty látky a šicí stroje nevyhodím. :-) Vždycky se snažila lidem pomáhat, rozdávat radost. Nějak cítím, že stejnou touhu mám i já. Měl jsem ji vždycky, jen teď je ta touha nějak silnější. Jakoby se ta její touha přidala k té mé. Chtěl bych tedy vzkázat všem, co tohle čtou - najděte si ve svém životě to, co jste třeba plánovali s tím druhým a nedokončili to a dokončete to. Pro něj, pro ní, pro vás. Tak aspoň zase získá ten náš život zase smysl. Těším se na to a dává mi to sílu. Třeba to pomůže i vám.
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu) •
9. srpna 2021
Dobry den pane Vitku,dovolte mi abych vam vyjadrila uprimnou soustrast nad ztratou vasi zeny...zaroven abych vam vyjadrila podporu v tom jak tuto situaci prijimate...a ano mate pravdu stejne jako mnohe z nas vam pomaha alespon castecne vypsat se ze sve bolesti a stejne jako mnohe z nas si promlouvate k vasi zene...a ano delam to same stejne jako vy zitra uz to budou tri mesice kdy me muj manzel bez sluvka rozlouceni opustil,jeho odchod byl velmi rychly a necekany pro me zdrcujici,jit mezi lidi pomaha jen na chvili....ale ticho a samota o ktere se zminujete ve me vyvolava neskutecnou paniku a uzkost....nase pribehy vsech na techto strankach jsou jine ale vzdy jednotne velmi smutne a bolestne....preji hodne sil k prekonani vasi ztraty a bolesti....
34 lidé vyjádřili účast.
Lenka
•
16. srpna 2021
Vítku, popsal jste to moc krásně a výstižně. Snažím se o něco podobného, po smrti manžela se pokouším opět uchopit svůj život do svých rukou. Úklid, deník, vymýšlení úkolů a nových cílů, kontakty s přáteli... Určitě stojí za to žít dál. Jen je to teď setsakramentsky těžké. Přeji vám vše dobré, Lenka
Lydie Valentíková
  (kontaktovat autora příběhu) •
19. března 2023
Nehcci být hloupý rádce ¨ale měl byste si ihned pořídit si kočičku a pejsku, aby se snášeli a byli veselí, ty drobné věci A ŠARVÁTKY VÁSE VYVEDOU Z TOHO NEJHLUBŠÍHO SMUTKU. Budete muset řešit malé věci a trochu se rozptýlíte a bude o trooooooooooooošičku lépe...
2 lidé vyjádřili účast.
Dora I.
  (kontaktovat autora příběhu) •
4. srpna 2021
Dobrý den, mě zemřel přítel 23/12/2020 po více než 8mi letém vztahu a přesně vím jak Vám je a popravdě - lépe Vám už nebude asi nikdy... Jen jak plyne čas si na bolest uvnitř budete pomalu přivykat... Všechny ty pocity se budou jen mlít dokola dál a dál a tím, že to "dáte" si nebude jistá ještě dlouho. Asi úplně nejhorší bude pozorovat okolí, které se se smrtí Vašeho blízkého vypořádalo už dávno a začalo zapomínat a Vy tu pořád budete stát úplně stejně a možná i víc plná bolesti a samoty. Neexistuje nic co by pomohlo - jen ČAS - čas sám je Vaší jedinou nadějí a prosím věřte mi, že jedině ČAS sám přinese dřív nebo později něco jako malou malinkou úlevu. Musíte prostě teď čekat a žít dál tak jak se jen dá... Nic neplánujte, nic neřeště, žijte z minuty na minutu.
42 lidé vyjádřili účast.
Renata
  (kontaktovat autora příběhu) •
27. července 2021
Ne, Hanicko, taky jsem nenasla zpusob, jak jit bez problemu dal. Zrovna vcera jsem se proste ubrecela do spanku. V nedeli to byly 4 mesice, co muz zemrel. A jeste tak zbytecne, blbej covid, moc jsme stali o to, aby jako astmatik mohl byt ockovan drive. No, neslo to. Byl na to paradoxne prilis mlady. Ale na smrt teda asi ne :-( Neumim jit dal, jen tak klopytam, protoze je tu ten syn... Ale je mi tak moc, moc smutno. Obcas napise Petra a je na tom stejne. Nejste v tom sama. Nerada to sem pisu, nemam rada sireni blbe nalady, chtela bych Vas, i sebe, necim povzbudit. Jen nevim jak.
43 lidé vyjádřili účast.
Světlana
  (kontaktovat autora příběhu) •
28. července 2021
Dobrý den, paní Renato, zrovna nedávno jsem na Vás myslela, jak to asi zvládáte, nejen vy, ale i Váš chlapeček. Ale koukám, že jste na tom pořád stejně jako my s Haničkou. Vůbec to nemá žádný posun k lepšímu. Spíš bych řekla, že u mě se smutek spíš prohlubuje. Pravda je, že už nebrečím nonstop, ale mám i chvilky bez slz. Co se ale zhoršuje, je pocit smutku, samoty, beznaděje a zoufalství. Tohle není šíření blbé nálady, to je smutná realita. Prožíváme to podobně všechny, co se sem pravidelně vracíme. Vy, Petra, Hanička i já... pořád doufám, že najdeme způsob jak jít dál. I já, stejně jako Vy a Hanička, čekám na jakékoliv znamení, že je manžel se mnou, že mě chrání a hlídá, že se sejdeme. Ale ani ke mě nic takového zatím nepřišlo, nebo to nevidím. Pořád zapaluju svíčky u urny, pořád na manžela mluvím a prosím. I já jsem si jistá, že mě moc miloval, že kdyby mohl, tak mi dá vědět. Chtěla bych moc věřit, ale aspoň malinkatej náznak bych moc uvítala. Renatko, držte se, Vy máte ještě obrovský důvod se snažit, Váš syn Vás potřebuje, a to je sakra silná motivace. Myslím na Vás a třeba se jednou potkáme (psala jste myslím o klubu Podvečer).
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu) •
29. července 2021
Dobry den pani Renato moc a moc dekuju za vase radky jsem moc rada za vasi odpoved casto na vas myslim jak prozivate soucasne dny s tydny.Bohuzel ani ja den po dni tyden po tydnu nenachazim nic co by mi od te zoufale bolesti ze ztraty manzela ulevilo alespon na chvili.Prozivam celych 11 tydnu stale jako ve zlem strasne smutnem snu a kazdy den ,,doufam ,, ze se z nej probudim,nejhorsi jsou pro me navraty z prace,z venceni pejsku,vsechny navratydomu,vecery,noci kdy nemuzu spat kdyz usnu za chvili se vzbudim cela promocena a tresu se pritom zimou,vim ze mate maleho chlapecka a ze vase situace musi byt o to tezsi,rada bych vam napsala par slov podpory a povzbuzeni, ale vim ze to nepomaha...slova utechy jsou k niceme,ja mam zachytny bod pani Svetlanku z tohoto portakulu se kterou jsme neustale v kontaktu pres email,protoze ona vi a rozumi mi,je to pro me jediny zachytny bod ve smutku a samote,pani Renato je mi moc lito co potkalo vas,me,Svetlanku,pani Petru stejne jako vsechny ostatni,myslim na vas ve vasi bolesti kdyby jste mela nekdy pocit ze prave tu danou chvilku neustojite nabizim kontakt na email hansmrk@gmail.com klidne i v noci,kdykoliv,me vypsani se z momentalnich pocitu Svetlance pomaha urcite v ten dany okamzit,preju vam hodne sily kterou nutne potrebujete pro vaseho chlapecka....
34 lidé vyjádřili účast.
Lucie
  (kontaktovat autora příběhu) •
25. července 2021
Dobry den. Je mi moc lito, co Vas potkalo. Pokud jste otevrena myslence posmrtneho zivota, doporucuji se zacit teto tematice venovat. Otevrit se tomu, ze nasi blizci jsou stale s nami, ze jen opustili sve telo. Mne to trochu pomohlo a verte, ze jsem taky mela myslenky na ukonceni sveho zivota. Clovek si musi najit neco, co ho urdzi nad vodou. Kdybyste to vzdala, tak byste se mozna ke svemu muzi ani nedostala. Ale to je na delsi povidani. Pozadejte ho o znameni, ze je stale s Vami, ze stale existuje. On o sobe da v pravou chvili vedet. Nejspis uz to mnohokrat udelal, ale nedavala jste pozor :) Mnoho sil...
Renata
  (kontaktovat autora příběhu) •
27. července 2021
Lucinko, ja teto myslence urcite naklonena jsem, presneji doufam, ze po smrti se s manzelem na te druhe strane sejdu. Ale pokud jde o jeho osloveni a signaly, mohla byste to upresnit? Ono se o tom dost pise, ale ja jsem asi nejak na signaly tupa nebo intuci nepolibena. Na manzela mluvim, minimalne vzdy vecer pred spanim, syn posila pusinky, mluvime o nem. Neverim, ze kdyby mohl, neda o sobe vedet, moc nas miloval. Ale jak to vypada v realu? Jak se to pozna? Predem dekuji za pomoc.
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu) •
9. srpna 2021
Dobry den pani Renato,reaguji na vasi odpoved pani Lucce, ano se zpozdenim,bohuzel nachazim cim dal tim min sil se na tento.portal vracet,ano mate pravdu portal mi pomaha ale vyvolava stale vetsi a vetsi bezmoc ze najdu odpoved na to jak dal.Rada bych se vyjadrila k tomu opravdu nejste takova jakou jste se definovala ale i.mi se Svetlankou cekame na znameni,jakykoliv naznak ze jsou.nam nase lasky nablizku ale take nenachazime ,nevidime,nebo nevnimame,pisu to jen proto aby jste vedela ze nejste sama ktera nema tu spravnou intuici...predevsim vam a vasemu chlapeckovi preji hodne sil do dalsich dnu....
Vítek
  (kontaktovat autora příběhu) •
9. srpna 2021
Dobrý den, Haničko a Renato,
já vás budu muset asi dneska zklamat. Duše našich blízkých tu nezůstává s námi napořád. Ale krátce po smrti se stěhuje jinam (třeba do jiného těla, jestli tomu chcete věřit). Ten čas, od smrti po okamžik, kdy nadobro duše odejde, je různý, ale trvá maximálně 49 dní. Buddhisté by vám to vysvětlili lépe. Navíc každý je k vnímání duše toho druhého jinak citlivý a vůbec nezáleží, jak moc jste se předtím milovali. Dám příklad - když mi zemřel děda v roce 2001, hned tu následující noc se mi zjevil ve snu a vysvětlil mně, proč tak náhle musel odejít (zemřel na mrtvici během 2 dnů, bylo mu 73). Nikomu jinému z rodiny (ani babičce) se nezjevil. Pak jsem nějaký čas cítil jeho přítomnost, ale velmi rychle to vyprchalo. Nikdy potom už za mnou nepřišel. Proč si vybral zrovna mě, to nevím. Když umřela babička (jeho žena) v roce 2013, zase jsem se s ní mohl rozloučit, ale jen hned tu následující noc po úmrtí. Bylo vidět, že někam strašně spěchá, mám dojem, že za dědou. A když mi před měsícem umřela žena, ani jsem se s ní nestihl ve snu rozloučit a cítil jsem, že její duše téměř okamžitě odešla. Dosud se mi o ní nezdálo a nejspíš asi ani nebude. Cítil jsem v domě jakési fluidum nebo stín duše, jakoby tam částečně byla se mnou, ale i ten se pomalu vytrácí. Nejsou to žádné náznaky - nespadne třeba váza na zem nebo nezabouchnou se zničehožnic dveře, tu duši musíte zkrátka cítit. Nevím, jestli se to dá naučit nebo jestli se s tím člověk musí narodit. Určitě ale vím, že duši bychom neměli bránit odejít tím, že urputně budeme trvat na tom, aby tu s námi dotyčný byl. Po smrti má duše už jiný úkol, musí putovat dál. Ten druhý ale zůstane navždy v našich vzpomínkách a když budete mít štěstí, zjeví se vám třeba ve snu, jako se to stalo mně, když mě před časem babička varovala, abych si na jednoho člověka dal pozor. Ale je to strašně individuální, někdo jiný by vám řekl třeba úplně jiné zkušenosti než mám já. Je mi to strašně líto a rád bych vám napsal úplně něco jiného, ale je to tak, jak píšu. Prosím, zkuste to ve své mysli přijmout a nechat tu duši odejít. Třeba plačte, vztekejte se, ale dovolte té duši se odpoutat od tohoto světa. Pokud to dokáže, vaše vlastní duše se zalije neskutečným štěstím, ten váš manžel bude ve vaší mysli napořád, ale už jinak - když na něj vzpomenete, vloudí se vám na tvář úsměv. Všechny nás to bolí, není dne, kdy bych na svou ženu nevzpomněl. Ale už je to vzpomínka zalitá štěstím a mírem. Přeji hodně sil a vnitřního klidu.
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu) •
10. srpna 2021
Dobry den pane Vitku dekuji za vasi odpoved,jen zkracene bych napsala ze dnes presne 3 mesice po odchodu meho manzela citim pri vzpomence na nej neskutecnou bolest a smutek,a bolest se stava trvalou a hlubokou....dostatek sil k vyrovnani se se ztratou meho muze bohuzel nemam a po pravde zivot bez neho mi nedava zadny smysl,byl pro.me vsim.....vam preju ze srdce at se dari plnit vase predsevzeti a odhodlani o kterych jste zde psal....
Vítek
  (kontaktovat autora příběhu) •
11. srpna 2021
Paní Haničko, neblázněte. Život ještě nekončí a máte krásná léta ještě před sebou. Myslím si, že ani váš manžel by nechtěl, abyste se trápila. Chtěl by, abyste pokračovala v tom, co jste spolu začali. Psala jste, že jste stříhala keře na zahradě, určitě děláte i další věci, co dělal dřív váš muž. Byl by na vás pyšný, jak to zvládáte. Utápět se v nekončícím smutku nemá smysl. Není to o tom, že když nebudete smutná, tak manžel nemáte ráda. Všichni na své blízké, kteří tu už s námi nejsou, myslíme, všichni jsme je oplakali, všichni ale potřebujeme jít dál. Můžete se navždy ponořit do nekončícího smutku, můžete se ale kousnout a říct si, já to dám. Zatím třeba ještě nevím jak, ale dám to. A přemýšlejte o tom, jak to dáte, co by vám pomohlo. Mě pomáhá být o samotě a přemýšlet - ničím a nikým nebýt rušený. Vám třeba naopak může pomoct návštěva známých, příbuzných, psychologa, kartářky nebo já nevím, koho ještě. Nebo práce na zahradě, zaběhat si, upéct třeba něco dobrého. Já už jsem se rozhodl - chci se ze svého smutku dostat a udělám pro to všechno. Na světě je tak krásně...
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu) •
20. srpna 2021
Dobry vecer pane Vitku nevim zda vase odpoved byla urcena me a nebo druhe pani Hance,kazdopadne za me musim napsat ze po odchodu manzela mi svet nepripada vubec krasny,pripada sedy,plny smutku a bolesti,pripada mi jako svet ktery se me netyka,obdivuju vsechny co v sobe najdou silu vyrovnat se s odchodem sveho partnera,ja tu silu v sobe nenachazim ani po trech mesicich a deseti dnes a netusim jestli nekdy najdu,s velmi necekanym a rychlym odchodem meho manzela,odesla velmi rychle a necekane polovina meho ja....a samota o ktere pisete ze je pro vas neco jako ,,terapie,, je pro me neskutecny strasak,samota ktere se desim,samota ktera prohlubuje zarmutek a bolest,samota ktera vyvolava vzpominky,samota ktera boli.....
33 lidé vyjádřili účast.
Vítek
  (kontaktovat autora příběhu) •
28. září 2021
Po nějakém čase se vracím do tohoto vlákna, kam jsem přispíval a chtěl bych se s vámi podělit o své zkušenosti, jak se vyrovnávám se ztrátou své ženy. Vše, co jsem zde psal je pravda, i dneska mi hodně chybí, ale už jsem zase o kus dál. Co mi pomohlo a pomáhá? Na začátku musí přijít rozhodnutí - chci dál truchlit nebo se chci z toho dostat? Já jsem si řekl že se z toho chci dostat. Ne zapomenout, ale zvládnout to. Hodně mi pomohlo přemýšlení a samota. Děkuji za ní, bylo to velmi užitečné a ozdravné. Pokládal jsem si otázky a hledal jsem na ně v duchu odpovědi. Je jedno, na co se ptáte, ale je potřeba najít na ni odpověď - aspoň mně to nalezení odpovědi pomáhá. A když jsem nemohl najít odpověď, zkrátka některé části skládačky do sebe nezapadaly, požádal jsem o pomoc psychologa. Najděte si dobrého psychologa, který vám pomůže na vaše otázky (v sobě) najít odpovědi. Trápila mě třeba otázka, proč musela moje žena odejít. Já tu odpověď teď už znám - každý tady máme svůj účel, něco, proč tu jsme. Moje žena tu byla pro mě - aby ze mě udělala lepšího člověka a povedlo se jí to. Do smrti jí za to budu vděčný. Svůj "úkol" už splnila, proto už měla odejít. A takových otázek jsem měl celou řádku. Co mi ještě pomáhá - na poličce mám její fotku. Nezapaluji u ní svíčky, protože je žena neměla ráda - dávám jí tam květiny ze zahrady, které milovala. Když přijdu domů, tak ji pozdravím, když jdu spát, popřeju jí dobrou noc. Je tu pořád se mnou, i když jen virtuálně. Volám často rodičům, své sestře, přátelům. Povídám jim, jaký jsem měl den. Jsem rád, že mám někoho, komu to mohu říct. Pečuji o zahradu, chci, abychom to měli kolem domu hezké. Pro mě, pro ni, pro nás. Naplňuje mi to štěstím a radostí z výsledku. Začal jsem zase plánovat budoucnost, chci toho ještě hodně udělat, chci zase rozdávat radost. I vám tady. Proto jsem se sem vrátil a chtěl jsem vám sdělit, že stejně jako vy, jsem přišel o toho nejbližšího. Vím, jaké to je, vím, co cítíte. Cítil jsem to taky. Úplně stejně intenzívně. První týdny byly hodně smutné, ale teď už je to lepší. A za tím vším bylo na začátku: CHCI SE Z TOHO DOSTAT, ANO, CHCI! Krásný sluníčkový den všem smutným duším.
34 lidé vyjádřili účast.
Hanka
  (kontaktovat autora příběhu) •
28. září 2021
Dobrý den Vítku,
také jsem se vrátila do diskuze protože i když stále smutná , musím upřímně říct, že čas pracuje a světlé chvilky přicházejí. Říká se , že první tři měsíce jsou nejhorší a pak už je jen lépe. Tak jsem se k tomu upnula a čekala zlepšení a přišel týden hrůzy , slz a smutku , ale pak se něco zlomilo a posledních 14 dní mám pocit , že to opravdu zvládnu. Stále jsou chvíle kdy mě smutek doslova zalehne , ale už nebrečím při každém příchodu do prázdného domu , neusínám každý den ubrečená a zkrátka začínám vše přijímat jako realitu která se sice tvrdá ,ale já ji nezměním , tak ji prostě přijímám.
Pomáhá mi práce a práce a práce. Nic neplánuji , jedu z minuty na minutu ,ale jedu.
Krásně píšete , jak o všem v klidu přemýšlíte , tak to je něco , čemu se zatím stále vyhýbám , otázky si raději nekladu a odpovědi nehledám. Čtvrtý měsíc je pro mě o přiznání si , že tak to je a bude a já to pouze musím přijmout. Jsem sama, firma musí fungovat, zahrada potřebuje péči a všechno , co jsme spolu vybudovali musí pokračovat podle našich snů a plánů tak aby naše bytí tady nebylo zbytečné.
Nevím jestli máte děti , já ano a mám i maličkatý vnoučátka . To je veliká pomoc , ale zároveň nejčastější důvod k slzám. Vnoučkovi je pět a tomu děda chybí ,často o něm mluví a to s dětskou bezelstností ,takže se musím hodně přemáhat , abych udržela slzy a při pohledu na roční vnučku mě stále běhá hlavou ,jak moc se na ti těšil a že ona ho vůbec nepozná. Ale zase : tak to je a jinak to nebude.
Když pomyslím na ty čtyři měsíce , říkám si , jak jsem to vůbec mohla přežít , kolik jsem toho zvládla a snad nic moc nepokazila. Jsem na začátku dlouhé cesty , ale půjdu dál a budu věřit ,že lepší dny převáží ty špatné.
Ještě jednu věc musím zmínit a to můj příspěvek , že jsem přišla na tento web pro pomoc a vidím ,že pomoc nepřijde , protože to není možné.
Není to pravda , tato diskuze mi pomohla moc ! Pochopila jsem , že nejsem jenom já ta nešťastná duše , a že to co prožívám prožívá další spousta lidiček kteří rozumí , a že to společně zvládneme i když to tak strašně bolí.
Snad naše řádky pomůžou dalším lidem, kteří zatím nevidí světýlko na konci tunelu a snad naše světýlko které začíná problikávat nezhasne ,ale naplno se rozsvítí.
Přeji Vám a všem kdo toto bude číst jenom krásné dny a klidné noci.
33 lidé vyjádřili účast.
Lenka
•
22. srpna 2021
Vítku, díky za váš přístup, pomohl mi (stejně jako mi pomohlo se tady vypovídat). Je mi po manželovi neskutečně smutno, stýská se mi, ale zároveň chci jít dál a chci žít. Bude to jiné než s ním, bude mi chybět (chybí mi), ale, jak píšete, na světě je tak krásně! Chci se postupně naučit přecházet nad propastí, která mi po mém muži zůstala v srdci. Ještě do ní určitě mnohokrát spadnu, ale stejně se pokaždé pokusím vyškrábat zpátky nahoru a zkusím ji přejít znovu. Jednou to půjde.
32 lidé vyjádřili účast.
Renata
  (kontaktovat autora příběhu) •
24. srpna 2021
Lenko, opravdu v dobrem! Vam zavidim. Ze i pres tu tragedii vidite krasy sveta. Jako Vitek. Ja se snazim, ale nejde mi to. Zitra to bude 5 mesicu od manzelovy smrti a ja se spis bojim chodit ven, vidat lidi, neco resit... Ten svet venku mi pripada priserne nepratelsky a zly. Pritom jsem nebyla ta opecovavana kvetinka, za kterou by vse resil manzel, to vubec ne. Ale byl mou jistotou, oporou, mohla jsem si s nim popovidat, podelit se o trable i o to hezke. Ted se mezi lidmi citim hrozne vykorenene a oslabene. Chce se mi i odejit z Prahy, ktera ma ale pro nas zase spoustu vyhod. Chtela bych se dostat do stadia, kdy uz zase uvidim ten svet hezky.
Ale bojim, jestli to spis neni dano povahou. Hezke dny preji vsem, Renata
34 lidé vyjádřili účast.
Hanny
  (kontaktovat autora příběhu) •
24. srpna 2021
Dobry den pani Renato,chvili jste se odmlcela a ja jsem si chvili myslela ze uz jste treba nasla ten odrazovy mustek....z vaseho dnesniho prispevku jsem pochopila ze stejne jako ja po trech a pul mesicich jste zadnou byt malinkou cesticku nenasla.A ano mate pravdu i me prijde svet okolo cizi prazdny,je to svet ve kterem se po odchodu manzela necitim vubec dobre,chodim mezi lidi velmi malo,vsude je mi neskonale smutno vsechno mi prijde zbytecne......jsem zoufala snad,cim dal vic,bolest nad ztratou je stale stejne velka, mozna horsi,stale absolutne nezvladam navraty z prace nebo odkudkoliv,hrozna jsou rana vecery,noci kdyz nemuzu spat,nejhorsi vikendy....myslim ze ani predstava o tom ze by se mi svet mohl zacit zdat ,hezky,, je v mem.pripade nerealna,s manzelem.odesla pulka meho ja,ta druha pulka meho ja je z jeho odchodu beznadejne zoufala a smutna,pani Renato preju vam stejne jako vsem tady hodne sil k nalezeni treba i.male unikove cesticky z prazdnoty a smutku..
31 člověk vyjádřil účast.