Přidat komentář

Dobrý den, Haničko a Renato,
já vás budu muset asi dneska zklamat. Duše našich blízkých tu nezůstává s námi napořád. Ale krátce po smrti se stěhuje jinam (třeba do jiného těla, jestli tomu chcete věřit). Ten čas, od smrti po okamžik, kdy nadobro duše odejde, je různý, ale trvá maximálně 49 dní. Buddhisté by vám to vysvětlili lépe. Navíc každý je k vnímání duše toho druhého jinak citlivý a vůbec nezáleží, jak moc jste se předtím milovali. Dám příklad - když mi zemřel děda v roce 2001, hned tu následující noc se mi zjevil ve snu a vysvětlil mně, proč tak náhle musel odejít (zemřel na mrtvici během 2 dnů, bylo mu 73). Nikomu jinému z rodiny (ani babičce) se nezjevil. Pak jsem nějaký čas cítil jeho přítomnost, ale velmi rychle to vyprchalo. Nikdy potom už za mnou nepřišel. Proč si vybral zrovna mě, to nevím. Když umřela babička (jeho žena) v roce 2013, zase jsem se s ní mohl rozloučit, ale jen hned tu následující noc po úmrtí. Bylo vidět, že někam strašně spěchá, mám dojem, že za dědou. A když mi před měsícem umřela žena, ani jsem se s ní nestihl ve snu rozloučit a cítil jsem, že její duše téměř okamžitě odešla. Dosud se mi o ní nezdálo a nejspíš asi ani nebude. Cítil jsem v domě jakési fluidum nebo stín duše, jakoby tam částečně byla se mnou, ale i ten se pomalu vytrácí. Nejsou to žádné náznaky - nespadne třeba váza na zem nebo nezabouchnou se zničehožnic dveře, tu duši musíte zkrátka cítit. Nevím, jestli se to dá naučit nebo jestli se s tím člověk musí narodit. Určitě ale vím, že duši bychom neměli bránit odejít tím, že urputně budeme trvat na tom, aby tu s námi dotyčný byl. Po smrti má duše už jiný úkol, musí putovat dál. Ten druhý ale zůstane navždy v našich vzpomínkách a když budete mít štěstí, zjeví se vám třeba ve snu, jako se to stalo mně, když mě před časem babička varovala, abych si na jednoho člověka dal pozor. Ale je to strašně individuální, někdo jiný by vám řekl třeba úplně jiné zkušenosti než mám já. Je mi to strašně líto a rád bych vám napsal úplně něco jiného, ale je to tak, jak píšu. Prosím, zkuste to ve své mysli přijmout a nechat tu duši odejít. Třeba plačte, vztekejte se, ale dovolte té duši se odpoutat od tohoto světa. Pokud to dokáže, vaše vlastní duše se zalije neskutečným štěstím, ten váš manžel bude ve vaší mysli napořád, ale už jinak - když na něj vzpomenete, vloudí se vám na tvář úsměv. Všechny nás to bolí, není dne, kdy bych na svou ženu nevzpomněl. Ale už je to vzpomínka zalitá štěstím a mírem. Přeji hodně sil a vnitřního klidu.