Přidat komentář

Dobrý den Vítku,
děkuji za reakci. Jste statečný chlap. Mně trvalo 14 dní,než jsem byla schopná se podívat na fotku a po domě jsem chodila jako duch. Máme psa a manželův mazlíček je kocour. Ten to prožíval opravdu těžce a mně to vůbec neulehčoval . Měla jsem strach,že to ani nezvládne. Pak mi došlo,že musím navodit alespoň trochu normální atmosféru a začít na ně mluvit jako obvykle a dnes jsou ňufíci na rozdíl ode mně v pohodě. Manželovi bylo 62 a i tak si pořád říkám proč tak brzy, ale život prostě není spravedlivý a ti nejsuprovější lidičky odcházejí nejdřív. Zastavil jste potok mých slz a to tím,že jsem se zamyslela nad tím , jak píšete že uklízíte a perete a to mi vyloudilo úsměv,protože já zase ořezávala na zahradě keře a stromy,sekám trávu , vrtám a šroubuju a taky se vždycky jdu pochlubit s tím " to by se ti líbilo". I když nevím,jestli by mě chtěl vidět zrovna s vrtačkou. Ale to je jediné co mi pomáhá před zblázněním. Mám syna a skvělou snachu ,dvě pidi vnoučata a to je také velká podpora. Všichni se strašně snaží zahnat smutek,přestože i pro ně je to hodně těžké,ale společnost dětí a přátel není totéž,jako společnost někoho , koho znám lépe než sama sebe. Mám pocit,že je spousta lidí,s kterými můžu mluvit,ale nikdo s kým můžu mlčet a přitom si užívat skvělou společnost. A přátelé,přesně jako u Vás,ti nejbližší jsou teď nejdál a ti u kterých bych podporu nečekala,tak ti jsou stále připraveni pomoct ,zavolat,popovídat si. Možná ti nejlepší přátelé nevědí co říct a tak se tomu raději vyhnou,aby neřekli něco,co zase přinese jen slzy. Já jim snad i trochu rozumím,kdybych měla šanci se téhle hrůze vyhnout,tak to udělám. Mám známou,které umřel manžel před třemi roky a měla jsem to v hlavě pořád , říkala jsem si jaký to je děs , ale popravdě, ten děs je daleko horší , než jsem si kdy uměla představit. když si vzpomenu na takové to " můžu pro tebe něco udělat,můžu nějak pomoct" . Teď už vím ,že nepomůže vůbec nic , protože to co člověk nemůže sám ovlivnit je zdrcující. Je to bezmoc a nic horšího snad není.
Musíme si asi pořád vtloukat do hlavy,že to co můžeme ovlivnit je to,jak budeme žít dál. To je ale všechno jen chvilková úleva,po které se zase vetře nějaká vzpomínka a otázka,jestli se vůbec žít chce. Vím , totální blbost , děti, zvířátka ,tisíc důvodů a vůbec , povinnost se ke všemu a ke všem postavit čelem a prostě to táhnout dál,ale je to tak strašně těžké a tak strašně se stýská......
Raději dost.
Přeji všem kteří tohle prožívají a to fakt z celého srdce, abysme to ustáli a zase dokázali normálně žít.