Paní Haničko, neblázněte. Život ještě nekončí a máte krásná léta ještě před sebou. Myslím si, že ani váš manžel by nechtěl, abyste se trápila. Chtěl by, abyste pokračovala v tom, co jste spolu začali. Psala jste, že jste stříhala keře na zahradě, určitě děláte i další věci, co dělal dřív váš muž. Byl by na vás pyšný, jak to zvládáte. Utápět se v nekončícím smutku nemá smysl. Není to o tom, že když nebudete smutná, tak manžel nemáte ráda. Všichni na své blízké, kteří tu už s námi nejsou, myslíme, všichni jsme je oplakali, všichni ale potřebujeme jít dál. Můžete se navždy ponořit do nekončícího smutku, můžete se ale kousnout a říct si, já to dám. Zatím třeba ještě nevím jak, ale dám to. A přemýšlejte o tom, jak to dáte, co by vám pomohlo. Mě pomáhá být o samotě a přemýšlet - ničím a nikým nebýt rušený. Vám třeba naopak může pomoct návštěva známých, příbuzných, psychologa, kartářky nebo já nevím, koho ještě. Nebo práce na zahradě, zaběhat si, upéct třeba něco dobrého. Já už jsem se rozhodl - chci se ze svého smutku dostat a udělám pro to všechno. Na světě je tak krásně...
In reply to Dobry den pane Vitku dekuji by Anonym (neověřeno)