Přidat komentář

Dobrý den, paní Renato, zrovna nedávno jsem na Vás myslela, jak to asi zvládáte, nejen vy, ale i Váš chlapeček. Ale koukám, že jste na tom pořád stejně jako my s Haničkou. Vůbec to nemá žádný posun k lepšímu. Spíš bych řekla, že u mě se smutek spíš prohlubuje. Pravda je, že už nebrečím nonstop, ale mám i chvilky bez slz. Co se ale zhoršuje, je pocit smutku, samoty, beznaděje a zoufalství. Tohle není šíření blbé nálady, to je smutná realita. Prožíváme to podobně všechny, co se sem pravidelně vracíme. Vy, Petra, Hanička i já... pořád doufám, že najdeme způsob jak jít dál. I já, stejně jako Vy a Hanička, čekám na jakékoliv znamení, že je manžel se mnou, že mě chrání a hlídá, že se sejdeme. Ale ani ke mě nic takového zatím nepřišlo, nebo to nevidím. Pořád zapaluju svíčky u urny, pořád na manžela mluvím a prosím. I já jsem si jistá, že mě moc miloval, že kdyby mohl, tak mi dá vědět. Chtěla bych moc věřit, ale aspoň malinkatej náznak bych moc uvítala. Renatko, držte se, Vy máte ještě obrovský důvod se snažit, Váš syn Vás potřebuje, a to je sakra silná motivace. Myslím na Vás a třeba se jednou potkáme (psala jste myslím o klubu Podvečer).