Přidat komentář

Dobrý den, Haničko, snad vám tak mohu říkat. Vím, jakou bolest prožíváte. Před měsícem mi umřela žena, bylo jí 46 let stejně jako mně. Měla rakovinu od roku 2013. Bojovala s ní, rvala se o život jako lvice a já s ní. Její přání umřít doma jsem bral jako samozřejmost a pomáhal jsem jí do posledního dechu. Držel jsem ji za ruku, když odcházela. Mám to před očima každý den. Tak neskutečně mi chybí. Nemáme děti, 30.5. nám zemřel pejsek, tři týdny na to nám přejelo auto kočku. Obě byly skvělé, milovaly nás a my je. Zůstal jsem v domě úplně sám. Píšete, že chcete radu, co pomáhá. Máme jednu místnost, která je plná pozitivní energie - manželčina pracovna. Tam každý den chodím a povídám si s ženou. Nahlas. Říkám jí, co jsem ten den dělal, jak nám rostou kytky na zahrádce (milovala je) a jak by na mě byla pyšná, že jsem si sám vypral prádlo. Pomáhá mi to. Možná častěji než dřív si volám se zbytkem rodiny a se známými. Naštěstí mají pochopení. Je to neuvěřitelné, ale najednou zjišťuji, kolik mám přátel. A naopak, ten, kterého jsem měl za přítele se mi ani jednou neozval. Pomáhá mi sednout si do křesla - pohodlně, všude kolem ticho. A nechat své myšlenky přicházet a odcházet, soustředit se jen na svůj dech, prožívat přítomnost. Nic neřešit. Pomáhá mi to lépe usnout. Taky jsem si začal plánovat, co bych rád na našem domě udělal. Dal jsem se do uklízení. Uklízení našeho domu beru jako terapii - společně s úklidem domu uklízím i ve své duši. Nespěchám na to, jsem na začátku a je mi jedno, jak dlouho to bude trvat. Všude se říká, že pomůže čas, je dobré jít mezi lidi. To ale pomůže na chvíli. Ten nejdůležitější boj probíhá v našich myslích, ty musíme uzdravit. pomáhá mi o tom psát. Hned po smrti ženy jsem si začal psát deník - co jsem ten den dělal a jaké jsem měl při tom pocity. Píšu ho jako když to povídám své ženě. Těším se, že si ho třeba za pár let přečtu. Nebo že si ho přečte třeba někdo jiný. Tyto stránky jsem objevil ještě když žena žila. Děkuji za ně! Dneska jsem se na ně vrátil. Třeba svým článkem pomůžu někomu, kdo tápe a neví, jak dál - nejsme v tom sami, je krásné sdílet své myšlenky. Mějte se krásně, stojí za to žít dál.