Odešla mi maminka

Myslela jsem, že se s tím vším začínám vyrovnávat, ale mýlila jsem se. Zhroutil se mi celý svět a jen se vše zhoršuje...nevím, kolik ještě vydržím...:(:(:(. Bez mojí mámy mě nic na světě netěší, nikdo mi už neřekne nic pěkného a doopravdy se mě nezastane. Budu pořád brečet, až se utrápím. Chápu všechny, kteří se s tím nemůžou srovnat tak jako já a chodí do práce nebo do školy a jsou jen jak roboti. Čím víc jsem v háji, tím víc se mi kazí i "pracovní život". A přestávám vidět naději, že se to zlepší. Je to celkem smutné vypadat jak troska, když všichni okolo mají bezvadný naplněný život (kromě nás tady a nám podobným). Začínám na vše rezignovat a budu zkrátka ke všemu otupělá, jinak bych se zbláznila. Jak vy řešíte ten Vás konec světa, který nastal s odchodem Vaší maminky, která byla pro Vás vším?

Ahojte, obdivujem ako ste sa dokázali postarať o svoje maminky. Neviem ako by som to ja zvládla, ale keby sa niečo také stalo, tiež by som urobila všetko preto aby som bola stále s ňou až do konca. Aj dýchala by som za ňu. Vždy sa starala viac ona o mňa a ja som vravela že tiež sa o ňu raz postarám a nikdy ju nenechám samú. Nebolo mi dopriate vrátiť jej všetko to čo pre mňa ona urobila. Zdravotne na tom bola vždy dobre a mňa ani vo sne nenapadlo, že by mohla tak náhle a bez varovanie odísť. Vlastne doteraz som to nepochopila. No choroba, nechoroba smrť si nevyberá. V jednej sekunde zrúti sa celý svet. V poslednej dobe som dosť zaneprázdnená tak som si myslela, že možno bude trošku lepšie. Že ma to naučí žiť a budem myslieť aj na niečo iné hlavne, keď večer prídem domov, že padnem od únavy a nebudem vládať ani plakať. Pár dni to aj tak bolo a ja som sa po roku konečne vyspala. No a už sú tu zasa večere plné sĺz, nočné budenie, denné záchvaty plaču a nielen doma. Nie je to lepšie a nikdy už nebude. Som stále taká bez duše, bez energie. Nedokážem sa s tým vyrovnať a viem že sa to ani nikdy nestane. Čo sa týka toho pochovávania, kremáciu neodsudzujem, ale ja by som moju maminku nemohla poslať do pece. Viem že na tom nezáleží a telo je už nepodstatne, no moja maminka nemala rada moc teplo, nemohla by som jej urobiť to, že ju spália. Určite by si to nepriala. A tá predstava horiacich plameňov mi naháňa hrôzu. Chodievala som na cintorín minimálne 2x do týždňa (zo začiatku skoro každý deň) teraz keď som viacej vyťažená sa snažím aspoň raz. Aj keď to nie je tak ďaleko tak 13 km, no keďže ja auto nevlastním cestujem autobusmi alebo idem na bicykli. Nosím jej tam kvietky, zapaľujem sviečky. Stále ma to tam ťahá, vždy som tam skoro hodinu a aj viac sadnem si tam, poplačem si a rozprávam sa s ňou. Pomyslím si že tam len pokojne spí a niekedy mám pocit ,že by som si najradšej vedľa nej ľahla a znova ju objala. Aj keď je to iba hrobové miesto, no pre mňa to znamená ako keby to bol jej domov. A maminku predsa nenechám dlho samú. Idem k nej na návštevu aj keď viem, že je pri mne či som tam alebo nie. Hoci sa ňou aj doma rozprávam a každý deň jej zapaľujem sviečku, cítim potrebu tam chodiť. Občas tam zájdem s rodinou no najradšej tam idem sama. Znie to divne ale mne to pripadá ako keby som tam chodila naberať silu aby som zvládla tie dni bez nej. Hrozne je to všetko ťažké keď už tu nie je. Tak hrozne chýba.

Prosím Vás, řekněte mi někdo, pokud to skutečně víte, jak je to doopravdy s kremací. Rodina tvrdí, že jen 10 % člověka je v urně a zbytek se doslova někde vyhodí. Udělali jsme chybu svého života, ale mě je 21, nikdy před tím jsem nad smrtí neuvažovala a ani nad urnami, jak jsem mohla vědět, že je to takové zvěrstvo a neúcta k člověku? Promiňte, nechtěla jsem se nikoho dotknout, pokud je to jinak, ráda si to vyslechnu. Dokonce zvažuji, že se půjdu osobně zeptat do krematoria nebo do tohoto hospice (patřící pod tuto stránku), stejně už tam rok chci jít....Byly jste tam někdo?

Muzu se vas zeptat na vase tatinky? Jak to zvladali ci zvladaji po odchodu vasich maminek? Moc dekuji.

Já s maminkou taky spala, než jsme ji odvezli do nemocnice. A taky si vyčítám, že jsem nebyla s ní víc. Ale já to nevěděla, naopak mi pořád říkala, že je jí dobře. Že klidně mám jít pryč a pobavit se. Ona prostě nechtěla, abych u ní byla pořád a brečela. A nikdy si neodpustím, že jsem s ní nebyla když umírala. Ale já si pořád říkala, že jen spí, že je to morfinem. Že za pár dní na tom bude líp. Den před smrtí jsem jí slíbila, že příští den zase přijedu a budu u ní celý den. Ale už jsem si přijela jen pro její věci. Ráno volali, že v noci zemřela.
Měla jsem s ní být, držet jí za ruku. Ale bohužel to už nezměním. Ale strašně mě to trápí a budu si to vyčítat do konce života. Ale zase paní doktorka v hospici mi říkala, že by mě stejně poslali pryč, třeba na cigaretu nebo tak, abych u toho nebyla. Že se lidem umírá líp samotným..... Tak nevím. Ale mě to toho pocitu viny nezbaví. Už žiju jakžtakž normálně, ale mám dny, kdy to na mě padne, všude jí vidím.... Cítím její vůni a brečím jak želva. A můj muž to taky nechápe, že po tak dlouhé době (pro něj je to dlouhá doba) ještě brečím kvůli mamince. Takže brečím tak, aby mě neviděl. Je to těžký.... Ale musíme bojovat!!!!

U mě to bylo to samé. Snažila jsem se, aby jedla, taky jsem jí říkala ať jí, že musí mít sílu. Když si ode mě vzala čtvereček čokolády, byla jsem šťastná, že snědla aspoň něco. Občas, když jsem přišla unavená z práce a zjistila, že nic nejedla, taky jsem se zlobila. Trápí mě to, když si na to vzpomenu. Ale taky jsem to měla ze strachu o ni. Trápí mě to. I teď po roce a něco si na to často vzpomenu. Taky jsme zkoušely nutridrinky, pořád jsem chodila do lékárny, kupovala vše, co potřebovala. Myslela jsem, že jí to pomůže. Snesla bych i modré z nebe, kdybych věděla, že jí to zachrání......
Myslím na ní pořád. Už jsem smířená, ale občas to zase řeším a vzpomínám na ty poslední hrozný dny. Toho se asi nikdy nezbavím. My se rozhodli pro kremaci. Abych řekla pravdu, moc jsem to neřešila. Byla to nová zkušenost, ani jsem nevěděla co přesně mám dělat.

Dnes je to 12 dní, co zemřela moje maminka, pořád to nemůžu pochopit a ptám se proč? Pořád přemýšlím nad tím, kdyby jsme třeba udělali něco jinak, mohla tu být...vím, že s tím už nic neudělám, nevrátím čas, ale tak to bolí...když se mamince objevil nějaký nádor, vždy byl maličký a po nějaké době léčby se zmenšoval...byla jsem plná naděje, že to maminka zvládne i teď, když to zvládala i dřív...snažila jsem se, aby jedla hodně zásadité stravy, aby nebyla překyselená, vyzkoušeli jsme i tvarohy s lněným olejem dle Budwig...užívala i Ovosan...a stejně to bylo k ničemu...i když taťka říká, že to nemůžeme vědět, že jsme jí tím třeba život prodloužili...jenže já jsem chtěla, aby žila, aby tu byla se mnou...teď tady čtu v nějakých příspěvcích, že je účinná léčba vodíkem, že buňky alkalizuje, že nádory se zmenšují a i metastáze...jak to, že nám o tom nikdo neřekl???? Nikdo nám to nenabídl?? Chjooo....je mi tak smutno...pořád myslím na to, že tu mohla být...nechápu, proč celý život platíme zdravotní pojištění, když je pak potřeba, stejně nikdo pořádně nepomůže :-(

Chodím sem už skoro rok hledat útěchu. Ze začátku jsem se pokaždé příšerně rozbrečela, postupně ale začínám cítit v duši mír a klid a harmonii. Samozřejmě na maminku myslím neustále, ale už hystericky nebrečím. Vím, že už se nevrátí. Děsí mě šíleně, kolik let bez ní budu muset žít. Ale máma byla velmi skvělý člověk a velmi optimistický a spoustu rad do života mi i za můj krátký život stihla předat, tak z toho budu asi čerpat navěky. Ale vařit mě nestihla naučit. Byla to snad i moje lenost. Teď bych se jí ráda pochlubila, co umím a něco jí uvařila, a nemohu.:( Myslím, že by měla i radost, jak si s přítelem žijeme, že mám zázemí a žijeme slušný život. Přesto na přítele žárlím, má oba rodiče a když se s nimi občas hádá, říkám si v duchu, kdybys to raději nedělal, i když rodiče nemají často pravdu a jsou nemoderní a mají zastaralé názory, pořád si jich musíme vážit a musíme myslet na to, že tu dnes jsou a zítra tu být nemusí. Já jsem se téměř nikdy s mámou nehádala, ale samozřejmě je spoustu věcí, kterých lituji a které bych udělala jinak. Vím však, že mamka by řekla, ať na to kašlu, že to byly prkotiny. Často myslím, co jí asi běželo v hlavě poslední půl rok, a pak v posledních dnech, co vše si uvědomovala. Byla jsem pořád při ní, ale nikdy jsem nesebrala odvahu se rozloučit, jsem moc mladá, nevěděla jsem, co je nejlepší, ale dělala jsem vše, co by dělalo v nemocnici zdravotní sestry a za to jsem na sebe pyšná a jsem hrozně ráda, že jsem v sobě tu sílu našla, abych mamince píchala injekce, sprchovala ji atd... Vždy bych to udělala. Co víc jsem pro ni mohla udělat. Měla jsem s maminkou tolik plánů dříve. Malovala jsem si růžovou budoucnost, že mi půjde jednou na svatbu, že bude super babička...a teď vím, že nic z toho nebude a moje děti možná žádné babičky a dědečky mít ani nebudou. No to už je život...Chtěla bych ale tímto trošku rozpoutat diskusi na téma: Co si myslíte o kremaci nebo klasickém pohřbívání? To je totiž to, co mi v hlavě leží nejvíc, jestli jsme vše udělali správně. Stačí jedno rozhodnutí a už se to nedá vzít zpět a část rodiny Vám to pak může neustále předhazovat, takže nikdy nedojdete klidu a míru...

Zdravím vás všetkých. Mne tiež pred 8 mesiacmi zomrela maminka. Mala som ju veľmi rada, strašne mi chýba a veľa mi v živote pomáhala a radila. Bez nej sa mi ťažko žije, tiež len prežívam. Maminka mala rakovinu, opúchali jej nohy a mala vodu v bruchu. Lekári hovorili, že sa jej rozpadávajú kosti, v nemocnici ju ani nechceli púšťať dolu z postele aby náhodou nespadla a neochrnula. (mala 63 rokov). Každý deň na ňu myslím, plačem za ňou, pretože viem, že sa už nevráti. Je to ťažké žiť bez milovaného človeka. Je dôležité mať pre koho žiť. Našťastie mám dve dcérky, kvôli ktorým som tu. Moje kamarátky tiež riešia rôzne veci ako napr. nákupy, dovolenky, výlety a ja nemám na nič chuť. Bude to prvé leto bez mamy a mne je smutno, pretože mamina mi pomáhala aj s výchovou detí. Všetkým vám želám aby ste mali silu ísť životom ďalej, aj keď je to bez maminiek veľmi ťažké. henka

Upřímnou soustrast Deboro. A hodně sil přeji!

Dnes je to přesně půl roku, kdy se mi sesypal život....29.11.2013 jsem zaslechla nejhnusnější větu v životě.....tady nemocnice Motol, bohužel vám musíme oznámit.....nenávidím telefonování!!!!! Jen s tebou mami bych si ráda zatelefonovala!!!!