Snažte se nic si nevyčítat. Já mám občas vyčítavé myšlenky a je to strašlivě ubíjející. Já naopak jsem ráda, že když byla maminka doma, že jsem byla s ní až dokonce a držela ji za ruku. Určitě nevěděla, že tam jsem, protože už byla v kómatu, takže si nemyslím, že by ji to nějak stresovalo. Já bych také chtěla, aby mě jednou za ruku držel někdo, koho mám ráda, až budu umírat, ale asi je to ode mě sobecké, protože to trauma, co budu mít navěky bych na druhou stranu svým dětem nebo manželovi (které zatím nemám) nepřála....přes den je mi celkem fajn, občas jen mám den, kdy se mi chce hrozně brečet a nevím proč (nebo vím, ale je to taková celodenní nálada), tak do sebe vždy narvu Magne B6 a energy drinky a jsem OK i bez prášků na uklidnění. Nejhorší jsou noci, vidím vše černě, cítím obrovskou úzkost a strach i z vlastní smrti, z celého života, ze světa.....nedokážu však v takových stavech vzbudit sladce spícího přítele, přestože se vedle v křečích potichu svíjím v duševní bolesti.....ve finále se vždy musím spolehnout sama na sebe a umět se ode dna odrazit.....nemám kolem sebe moc podporu (jen přítele, ale ten není zvědavý na pláč)
In reply to Já s maminkou taky spala, než by Anonym (neověřeno)