Přidat komentář

Milá Deboro,
18 dní je moc brzo na to, aby člověk přestal plakat. U mě to je 11 měsíců a i když nebrečím zas tak často, tak někdy to na mě padne (poslední dobou často) a nevidím ve svém životě absolutně žádnou naději a v tu chvíli jsem vždy zpátky na tom dně (i když jen třeba na pár hodin). Dle toho, jak píšete (o těšení se na prázdniny), tak Vám bude asi podobně jako mně. Mně je 21. A moc s Vámi soucítím. Nikdo v mém okolí nedokáže pochopit, že mě se zhroutilo zcela vše (doufám, že vy tu podporu máte). Mám o dost starší sourozence a spoustu důležitých věcí s mámou prožili a jsou už samostatní a v dokážou se prostě z toho dostat. Já si vším v životě projdu už jen zcela sama a musím se naučit na nikoho jiného nespoléhat. I pro mě to budou první prázdniny bez mámy. Snažím se plně soustředit na školu (VŠ), protože to je teď jediné, co mě motivuje jít dál. I když často brečím a moje školní výsledky jsou strašně kolísavé (není jisté, zda-li dodělám školu s takovými psychickými výkyvy), pořád vím, že to dělám pro sebe i pro mámu, její největší sen bylo, abych studovala vystudovala a uživila se a měla se líp než ona, tak se milá Deboro zkuste k něčemu podobnému upínat. Dělejte vše, co by mamince dělalo radost, kdyby Vás viděla apod. Já se například zcela sama učím už dva roky vařit a možná být do toho všeho drsně vhozena je pořádná škola života a budeme si našeho života víc vážit. Změnily se mi životní priority apod. Doufám, že máte vedle sebe nějakou podporu. Mě tou podporou byl a stále je ( i když mu to leze na nervy) můj přítel. Musíme všichni bojovat a nesmíme si nechat ničím dalším od života ubližovat. Vaše maminka měla také rakovinu? Byla jste s ní až dokonce? Já mám dodnes neustále sny a dost děsivé. A usínání a probuzení je pro mě velmi těžké. Lépe se mi spí přes den, to jsem tak nikdy nemívala. Tak se držte!!!