Na venek se držím.Pak příjdu z práce domů,zadívám se na maminčinu fotku a pobrečím si.A večer před spaním taktéž.Tak to jde už měsíc,zlepšení žádné.Cítím zmar,lítost,paniku,nicotu.Žiji sama.Každý chlap by ode mně momentálně utekl.Je mi všechno tak nějak jedno,nic už není podstatné.Lékům na nervy se vyhýbám,i když jsem si nechala nějaké slabé napsat.Chvilku jsem je brala,ale ani to se mnou nehlo.Můj smutek překoná i farmakoterapii.Robot je velmi výstižné,tak si tedˇ připadám.A to jsem nebyla žádný mamánek!Prostě mi stačil ten pocit že je.Nebydleli jsme spolu,ale téměř denně jsme si telefonovali.Vychrlila jsem na ní své problémy a ona pro mně měla vždy slova útěchy.Tedˇbych si nejraději nafackovala,že jsem jí zatěžovala kolikrát kravinama.A zase ty výčitky!Vždy mi vštěpovala,že nejdůležitější je psychika.Tak si to denně opakuji.Můj konec světa nijak neřeším.Čekám až se to vyřeší tak nějak samo.Doufám.
In reply to Myslela jsem, že se s tím by Anonym (neověřeno)