U mě to bylo to samé. Snažila jsem se, aby jedla, taky jsem jí říkala ať jí, že musí mít sílu. Když si ode mě vzala čtvereček čokolády, byla jsem šťastná, že snědla aspoň něco. Občas, když jsem přišla unavená z práce a zjistila, že nic nejedla, taky jsem se zlobila. Trápí mě to, když si na to vzpomenu. Ale taky jsem to měla ze strachu o ni. Trápí mě to. I teď po roce a něco si na to často vzpomenu. Taky jsme zkoušely nutridrinky, pořád jsem chodila do lékárny, kupovala vše, co potřebovala. Myslela jsem, že jí to pomůže. Snesla bych i modré z nebe, kdybych věděla, že jí to zachrání......
Myslím na ní pořád. Už jsem smířená, ale občas to zase řeším a vzpomínám na ty poslední hrozný dny. Toho se asi nikdy nezbavím. My se rozhodli pro kremaci. Abych řekla pravdu, moc jsem to neřešila. Byla to nová zkušenost, ani jsem nevěděla co přesně mám dělat.
