Být připravený se pustit

Jaké tendence vnímáte v českém prostředí v oblasti doprovázení umírajících a pozůstalých?

Všímám si, že vznikají různé iniciativy zdola, které se na doprovázení umírajících a pozůstalých zaměřují. Existuje už institut Poradce pro pozůstalé. Myslím si, že své velmi důležité místo ve společnosti má i služba individuálního doprovázejícího na principu institutu Průvodců na konci života (End of Life Doula) tak, jak běžně funguje v zahraničí. Podobně jako porodní duly, které pomáhají ženám projít těhotenstvím, porodem a určitým obdobím po porodu, mohou dobře vyškolení průvodci doprovázet umírajícího člověka a jeho blízké posledními dny života a v určitém období poté. Ideální by pak byli spolupracující jednotlivci či skupiny, ve kterých je věnována pozornost různým aspektům této fáze života.

Poradenství a doprovázení totiž není totéž co terapie a konkrétně tady v Česku s tím rozlišováním máme někdy problém – jak na straně klienta, tak na straně poskytovatele služby. Ucelené vzdělávání pro doprovázení umírajících u nás zatím neexistuje, i když na Ministerstvu pro místní rozvoj už je pro to hotová kvalifikace. V ní je uvedené, čím musí člověk projít, aby se mohl stát kvalifikovaným doprovázejícím umírajících. Zatím tu však není žádná akreditovaná osoba, která může zkoušku vykonávat.

Kde se to tedy může člověk naučit?

To je právě ten problém. Zkoušky obsahují např. jednu celou část, která se týká práce s tělem zemřelého. K tomu je zapotřebí mít k dispozici speciální místnost a lidské pozůstatky do týdne od úmrtí, ke kterým se nikdo nehlásí. Zkouška pokrývá opravdu ucelené spektrum témat týkajících se závěru života. Zatím nejsou žádné dostatečné vzdělávací možnosti, ale věřím, že je to jen otázka času.

Máte zkušenost s prací v hospici u nás a navštívila jste hospice i ve Spojených státech amerických. Jak se jednotlivé přístupy liší?

Moje zkušenost ze Spojených států je 7 let stará. V té době byl evidentně cítit jejich náskok v paliativní a hospicové péči, a to snad na každém kroku. Zařízení, ve kterém jsem byla nejdéle, byl zenový hospic na severoamerickém ostrově Whidbey Island, který patřil buddhistické komunitě. Vše v něm bylo zařízené tak, že se tam člověk cítil jako doma. Neměli jste vůbec pocit, že jste ve zdravotnickém zařízení.

Fascinující pro mě byla široká komunita lidí, která se do fungování hospice svým vlastním způsobem zapojovala, jak na bázi externí spolupráce, tak dobrovolnictví. Hospic měl svou velmi intimní část pro umírající hosty a potom tu byla veřejnější část, kde na sebe život bral různé podoby – probíhala celá řada kulturních akcí, výstavy, dražby na podporu hospice, setkávání pozůstalých, komunitní večeře, výlety atd. V hospici byla meditační místnost pro hosty i personál. Nebo stačilo projít přilehlým lesem a už jste byli v zenovém klášteře. V hospici se vařilo ze surovin vypěstovaných v místní komunitní zahradě.

Nadchly mě odlehčovací víkendy pro pečující. Lidé sem mohli přijet, odpočinout si, sdílet, meditovat, dostat masáž a někteří se po dlouhé době konečně vyspali. Celý systém hospicové péče byl v té době mnohem propracovanější než u nás. Podle statistik v roce 2016 třetina Američanů umírala v hospicích. To není málo. V posledních sedmi letech se i v Česku péče o umírající výrazně mění a z toho mám velkou radost.

Na co ráda vzpomínáte z dobrovolnické práce v hospici u nás v Čechách?

Pro mě to byly jedny z nejcennějších roků života. Nikdy by mě nenapadlo, že budu z hospice odcházet tak obdarovaná. Být v přítomnosti lidí, kteří vědí, že jejich život se chýlí k závěru, ze kterých opadaly všechny zbytečné masky, kteří pustili to nekonečné úsilí něčeho dosáhnout, někým zvláštním být – to je velké učení a dar. Tito lidé často doslova zářili. Podařilo se jim dojít ke smíření, radosti ze života, který žili; odevzdání se tomu, co je přesahuje. Bylo v tom tolik světla, čistoty, pokory, lásky, nepopsatelného osvobození. Neříkám, že se to podařilo všem. Byli tam lidé, kteří se nedokázali pustit až do úplného konce, zápasili a bylo to pro ně těžké. To není hodnocení, jen konstatování. Stejně jako je jedinečný život každého z nás, je jedinečný i způsob, jakým tento svět opouštíme.

Nebylo pro vás bariérou, že jste ty lidi neznala, nebyli to vaši blízcí?

Většinou se má za to, že může být náročnější doprovázet své blízké než někoho neznámého. U svých blízkých jsme v tom mnohem víc citově angažovaní a můžeme být ovlivněni i různou rodinnou historií, vším nevyřčeným, neuznaným. Úmrtí našich blízkých nás vědomě i nevědomě konfrontují s naší vlastní smrtelností, u smrti našich rodičů s naší vlastní dospělostí a samostatností a podobně. To jsou situace, ve kterých může být podpora třetího, nezávislého (profesionálního doprovázejícího) velmi užitečná. Opravdu dobrý průvodce na konci života dělá jen minimum místo rodiny. Spíše je doprovází v tom, aby mohli jednotlivě i jako celá rodina touto potenciálně transformační zkušeností projít co nejvíce samostatně. Když se to podaří, je to jako zažít zázrak, který nás navždy změní.

Byl v hospici někdo, kdo Vám pomohl se zorientovat, přijít na to, jak něco dělat nebo nedělat?

Víte, na jednu stranu si myslím, že je důležité, když máte průpravu, určité dovednosti, znalosti. Na druhou stranu je každá situace tak výjimečná, že mít až moc nějakých nástrojů v hlavě vás může spíš omezovat. Je potom snadné se dostat do situace, kdy pořád jen nabízíme možnosti a řešení, pořád se o něco snažíme. Přitom často to nejcennější (a pro doprovázejícího někdy i to nejtěžší) je s tím člověkem prostě být. Bezpodmínečně, bez hodnocení, beze strachu, bez interpretací – s důvěrou v to, že umírající „ví“, co v kterou chvíli opravdu potřebuje a kdy je na co ten pravý čas. Naučit se zůstat, nepřekážet, vnímat, být pozorný k jemným signálům, které umírající skrze tělo a jinak projevuje – to je esence toho umění. V tomto pro mě byla a je moje 17letá intenzivní meditační praxe i práce s přírodními medicínami naprosto zásadní.

Nesnažit se vše hned pochopit, pojmenovat, vyřešit – to je pro nás velká výzva, protože jsme celý život vedeni k tomu, že musíme mít na všechno odpověď, ke všemu se vztáhnout, na všechno reagovat, být aktivní. Dovednost být s tím, co je, lze trénovat a kultivovat. V Brně vedu už třetí rok meditační skupinu. Kromě toho vedu semináře, které jsou bezpečným prostorem pro sdílení a zkoumání tématu smrti a konečnosti. Většina lidí, kteří na takový seminář přijdou, o tom s nikým nikdy nemluvila.

Nejlepší přípravou na smrt je způsob, jakým žijeme svůj život právě teď.

Jak odpovídáte na to, proč je dobré před smrtí neuhýbat?

Říkám, že i kdybychom celý život vynakládali vědomě i nevědomě úsilí na to, že před ní budeme uhýbat, stejně jednou přijde. My lidé neuhýbáme jenom před smrtí, ale před konečností jako takovou. Cokoli jednou začne, jednou i skončí. Je to něco, co v našem pojetí života nejsme naučeni vnímat a přijmout to jako něco přirozeného. Vnímáme krásné, nové věci, neustálý pohyb dopředu. Když si uvědomíme, že smrt nemusí přijít za dlouho, ale může přijít zítra, nebo po dalším výdechu – tak nám dojde, že každá minuta, každý další den, je vlastně dar. Pokud toto poznání necháme projít postupně do morku kostí, ovlivní to způsob, jakým prožíváme, očistí nás to od zbytečného, falešného, až zůstane jen pravda, láska a vděčnost.

Jsou různé pomůcky, jak si o těch věcech povídat, a jedna z nich je třeba otázka: „Jaká je jedna věc, kterou bych udělal/a, kdybych věděl/a, že mi zbývá jeden měsíc života?“ Je zajímavé, co lidé uvádějí. Někteří vědí velmi jasně a bez zaváhání, co by udělali nebo co by přestali dělat. Potom přijde další otázka: „Jak víte, že vám nezbývá jeden měsíc života?“ Nejlepší přípravou na smrt je způsob, jakým žijeme svůj život právě teď. Tyto otázky přinášejí motivaci před tím přestat uhýbat. Umožní, že se tomu začneme otevírat. Ta změna většinou nenastane náhle. Určitý druh vnitřní práce, meditace, cokoliv, co nás vede ke spojení se sebou a umění se pustit všeho, čeho se křečovitě držíme, je pro nás důležitější, než si myslíme.

Jak probíhá doprovázení?

To je různé. Lidé se na mě nejčastěji obracejí, když jim někdo blízký umírá a nevědí si rady s praktickými věcmi. Chtějí vědět, jaké mají možnosti. Setkali se s nějakým přístupem v nemocnici a nevědí, jaká mají práva, chtějí pro svého blízkého něco jinak. Nebo nevědí, jak se svým blízkým mluvit. Nebo jak být s vlastními pocity, které se náhle vynořují.

Někdy vnímám přílišné zápasení o záchranu ve chvíli, kdy už ten čas na zachraňování není. To mi připadá jako jeden z nejtěžších momentů. Umírající například už ví, že umírá, ale rodina ho ještě pořád není připravená pustit. Každá situace je jiná. Někdy to je jeden člen rodiny, který ví, že nemá cenu zápasit a ten zbývající čas by bylo cennější využít jinak než jen převážením z nemocnice do nemocnice a zkoušením různých druhů léčby. Pak může být komunikace v rodině hodně složitá. Jindy je zase nesmírná úleva, když se lidé prostě jen mohou ptát na to, co je čeká. Některých setkání se účastní i moje sestra, která více než 20 let pracuje jako ARO / JIP zdravotní sestra a je schopna lidem odpovědět na zdravotnické otázky.

Jakou roli v tom hrajete Vy?

Jsem v roli poskytovatele bezpečného prostoru, ve kterém je daný člověk přijímaný se vším, s čím přichází. Poskytuji ten prostor s pokorou a důvěrou v kapacitu a moudrost klienta. S ujištěním, že má tolik času, kolik potřebuje. Nezasahuji, nedávám rady, nevstupuji do procesu, dokud neucítím, že klient sám (ať už vědomě či nevědomě) vyšle signál, že je připravený. Mít možnost být se svou bolestí a být přitom viděn a slyšen svědkem, který to dokáže nebrat osobně a nezasahovat, je podceňovaný aspekt truchlení ve společnosti.

Nevznikají složité situace také proto, že lidé málo mluví o svých posledních přáních?

To je také jedna část mého semináře, kdy se bavíme o posledních přáních. Předávám účastníkům plán, nad kterým se mohou zamyslet. Myslím si, že to je úžasná věc. Určitě budou lidé, kteří nemají pocit, že něco takového potřebují, ale zatím jsem se setkala s tím, že to velmi vítají. Když si svůj plán vyplním a pak s někým sdílím, je tu minimálně ještě jeden člověk, který ví, co a jak si přeji. Ve chvíli, kdy už nemůžu sama za sebe mluvit, dělá mi advokáta. Jsou tam přání, která se týkají dnů před mou smrtí, mé smrti i dní potom, pohřbu a dalších věcí. Každý si to může ještě libovolně doplnit, přepisovat a aktualizovat. Je to něco, co máme pak v ruce, a víme, že můžeme našemu blízkému splnit poslední přání. Což je ve chvíli, když jde například o náhlé úmrtí a já mám plán mého blízkého k dispozici, veliký dar.

Představuji si, že je to něco jako projekt Moje smrt, který vytvořila Cesta domů.

Ano, jen je to mnohem rozsáhlejší. Já jsem tam ještě například přidala praktickou věc, která mě trápila, a to jak se dozví moji přátelé, že se se mnou něco stalo. Rodiče třeba vůbec nevědí, kdo jsou moji přátelé. Takže tam mám kolonku jmen, adres a telefonních čísel lidí, kterým by se případně dalo vědět. To jsou takové věci, které člověka možná ani nenapadnou, a v tom plánu je objeví a může je to inspirovat k dalším, pro ně důležitým věcem.

Neumíme být v blízkosti někoho, kdo je smutný.

Čemu by se podle Vás měla věnovat pozornost v souvislosti s tématem zármutku a truchlení?

Truchlení většinou spojujeme s úmrtím blízkého člověka. V životě je ale celá řada situací, kdy se člověk potřebuje vyrovnat se ztrátou. Ať už je to stěhování na nové místo, zjištění, že nemohu mít děti, nebo když se něco důležitého v životě nepodaří. To jsou všechno situace, ke kterým patří smutek. Naše společnost je nastavená tak, že se pořád někam spěchá, a čas na truchlení si nedopřejeme. Máme strach, že nám něco uteče, když se na několik dní nebo týdnů vzdálíme, budeme se vyrovnávat se ztrátou a pak se zase vrátíme zpět do života.

Také mám pocit, že neumíme být v blízkosti někoho, kdo hluboce truchlí, kdo je smutný. Máme tendenci ho zachraňovat nebo si vyčítáme, že mu neumíme pomoct, že jsme selhali. Žijeme ve společnosti orientované na vítězství a všechno, co se vyvíjí jinak, vnímáme jako prohru nebo selhání. Umění smutnit je nesmírně uzdravující a očistné a umožňuje žít další život opravdu plně, proměnit bolest v moudrost. S německou lektorkou Ulrike Reimann pořádáme intenzivní prožitkové workshopy, kde se učíme být s energií smutku a jeho sílou sami sebe proměnit. To je krásná práce.

Co je tedy podle vás dobré udělat, když vím, že někomu někdo zemřel?

Mám tu zkušenost, že se lidé bojí za daným člověkem jít a nabídnout pomoc. Zastaví je v tom často pocit, že nevědí, co mají říct. Myslíme si, že bychom měli říct něco moudrého, možná nějakou radu. Když už pomoc jednou nabídneme, spoléháme na to, že si dotyčný sám řekne. Ten na to ale velmi často nemá sílu nebo nechce obtěžovat. Přitom to nejcennější většinou je nabídnout prostou účast, přítomnost a podporu. Když si na truchlícího člověka vzpomenu, dát mu vědět: „Jsem tady pro Tebe. Jsem v duchu s Tebou. Máš tolik času, kolik potřebuješ.“ Tím projevuji důvěru v jeho kapacitu truchlením projít. Nemusím ho zahrnovat nějakou velkou nabídkou konkrétních možností.

Co vás na Vaší práci nejvíc baví? Z čeho máte v poslední době radost?

Velmi se raduju z toho, jak se síť lidí a neziskových organizací, které se zajímají o toto téma, rozvíjí. Já sama úzce spolupracuji s mými přítelkyněmi z organizace Ke kořenům a také s Ulrikou Reimann. Jsme takové širší společenství žen, které vynášejí toto téma na světlo. Raduji se z toho, že se nám podařilo před dvěma lety pozvat z Austrálie Zenith Virago, která nám předala velmi mnoho ze své moudrosti kolem rituálů posledního rozloučení. Na červen 2018 jsme do Brna pozvaly Stephena Jenkinsona z Kanady, laskavě radikálního posla moudrosti, která může změnit paradigma toho, jak se přistupuje k závěru života. Myslím, že má co říct jak veřejnosti, tak lidem v paliativních a hospicových týmech.

Mám radost z toho, jací lidé chodí na naše semináře a workshopy, jak zájem o toto téma roste. Chystáme další témata, která tvoří ucelenější výbavu pro každého, komu není lhostejné, jak jako lidé žijeme a jak z tohoto světa odcházíme. Moc si přeji, aby se nám podařilo posunout dál i oblast vzdělávání. Aby byly k dispozici výcviky a objevily se první průvodci na konci života. To bych si moc přála.