O temném období a zázraku radosti

Líčit nějaké peripetie léčby nemá smysl. Na podzim 2014 jsem začala mít potíže, v podstatě okamžitě jsem šla do nemocnice a hned na operaci a chemoterapie. Byla to taková rychlost, že jsem neměla čas se hroutit. Prostě jsem vzala jako fakt, že v dohledné době umřu. Řekla jsem si, co všechno musím udělat praktického, dokud to stihnu, a nedělala jsem si žádné velké naděje, že budu žít ještě tak dlouho, jak jsem doteď žila. Po každé kontrole na onkologii jsem si oddechla, že smrt se opět odkládá. Po několika dobrých výsledcích jsem se velmi uklidnila. Chvíli jsem si skoro připadala jako Kostěj Nesmrtelný; a najednou – další růst nádorů a metastázy do dalších orgánů.

To bylo letos v zimě. Další chemoterapie jsem odmítla a přešla jsem do péče Cesty domů. Už předtím to bylo vážné a rozsáhlé a teď to bylo ještě horší. V nemocnici si mysleli, že na další chemoterapie půjdu, nebyla tam žádná diskuze, brali to tak, že není nad čím uvažovat. Očekával se ode mě souhlas s další chemoterapií a jásot nad opětovným bojem s rakovinou. Když jsem jim řekla, že nad tím takhle neuvažuji, tak mě posadili na čtvrt hodiny do chodby, ať si to promyslím. Mezitím jsem se jim tam složila, vzali mě na lůžkové, tak jsem na to přemýšlení měla nakonec půlden.

Temnota noci a prázdnota dní

Když se to tehdy rozjelo podruhé, byla jsem na tom hodně špatně. Předtím jsem tu smrt tak nějak odsunula. Všechno bylo v pořádku, nepřemýšlela jsem nad tím a užívala si každý den. Zvykla jsem si na to, že se zadařilo, že to nějak funguje, a najednou rána palicí do hlavy. Přišlo mi, že to beru hůř, než když jsem se to dověděla úplně poprvé. Nevěděla jsem, jestli jsem s tou další chemoterapií neudělala chybu. Říkala jsem si: co kdyby to třeba zase na nějakou dobu zabralo? Upadala jsem do těžkých depresí, nebylo to dobré období. Neměla jsem už ani špetku síly na další (pravděpodobně zbytečný) boj. Chtěla jsem už konečně zemřít, a v klidu. Chtěla jsem se „neprobudit“. Při magnetické rezonanci mi některé zvuky připomínaly zvony a já jsem toužila při jejich vyzvánění tiše a bezbolestně přejít do „jiné dimenze“. Měla jsem morbidní představy o umírání, nebyla jsem schopná ničeho. Temnota noci a prázdnota dní se stupňovala pochybnostmi o správnosti mého rozhodnutí. A pak jsem se probudila a nastal zázrak.

Ačkoliv už některé věci nedokážu, pořád zbývá dost, co ještě lze.

Počítání radostí

Ne, opravdu jsem se zázračně neuzdravila. Stalo se něco jiného. Jednou ráno jsem se probudila a cítila jsem místo temnoty radost. A od té doby mezi své radosti počítám, že jsem se vůbec probudila. Že jsem se probudila doma a ne v nedůstojném prostředí nemocnice; že nemám bolesti; že pokud bolesti mám, existují léky na úlevu; že zatím můžu jakž takž chodit, vidět, slyšet, vnímat, přemýšlet, vzpomínat. Že ačkoliv už některé věci nedokážu, pořád zbývá dost, co ještě lze. Že vnímám stromy, trávu, vůně nebo v horších dnech třeba jen výhled z okna na oblaka… a připadá mi to jako ta nejsmysluplnější činnost, jakou jsem v životě dělala.

Sama jsem se tomu divila. Nepomohly mi žádné relaxace, cvičení, ani žádné vysvětlování. Mohla jsem si to říkat horem dolem a mít různá předsevzetí, ale to jsou jenom slova. Podobné příběhy jsem četla a spíš mě to vždycky popouzelo. Každý k tomu musí dospět sám. Můžete někomu říkat bůhvíco kolik let, ale když na to nebude připravený… Je to stejné, jako když něco čtete, pochopíte to rozumem, ale nemůžete se s tím úplně ztotožnit. Nejvíc mi asi pomohlo, když jsem se dozvěděla, že se mi to rozrostlo i v mozku a že se opravdu nedá nic dělat. Odpadly ty pochybnosti, jestli jsem přece jen neměla zkusit ještě nějakou léčbu.

Začala jsem si na tenhle fakt zvykat a začalo mi být i fyzicky dobře. Díky lékům ustaly fyzické potíže, netrápila jsem se pochybnostmi, jestli jsem se rozhodla dobře, odpadly i ty úmorné cesty do nemocnice. Minimálně za 50 % mého radování vděčím Cestě domů. Už jenom to, že člověk může být doma, že doktor nekouká na hodinky, když se na něco potřebujete zeptat, že vám všechno vysvětlí, všechno zařídí… to je opravdu tak jiný přístup a velká úleva. Tuhle péči bych přála každému, kdo se do takové situace dostane. Mě v nemocnici stačil ten jeden den na lůžkovém a to byly tak děsivé zážitky, že jsem se setsakra snažila odtamtud vypadnout, jak to nejrychleji šlo. Když jsem tady doma, tak si vždycky uvědomím, jak to je perfektní. Vím, že to jednou přijde, jsou nějaké příznaky, že to postupuje, ale nemám žádné výraznější potíže, které by mě nějak výrazně omezovaly. Žiju.

Dělám jen věci, co mě těší

Nevím, jak jsem k tomu došla. Stalo se to samovolně. Nemůžu dávat žádné návody, jak by si to člověk v hlavě měl předělat, mě se to taky dlouho nedařilo. U spousty věcí už vím, že nemá cenu se jimi zabývat. Beru to tak, že teď je čas na mě. Nemá cenu ztrácet čas s těmi, s kterými si nemám co říct nebo kteří mi jsou nepříjemní. Nemusím se řídit nějakými konvencemi ani tím, co si kdo myslí o tom, jak si žiju nebo nežiju. Dřív jsem na to asi byla háklivá, záleželo mi na tom.

Teď si řeknu – no a co? Vím, že tohle není podstatné. Je to můj život. Zní to jako klišé, mít radost z maličkostí, ale ono to tak opravdu je. Jen v tom běžném životě na to vlastně nemáte čas a sílu. Když jsem chodila do práce, tak jsem si připadala jako veverka v kolečku. Přišla jsem domů úplně zničená a byla jsem tak schopná pustit si nějaký hloupý seriál. Teď mám celý den pro sebe a když nejsem nějak moc unavená nebo mi není nejlíp, tak si můžu číst, jít na procházku, na výstavu. Těch jsem za tu dobu viděla víc, než za posledních pět let v práci. Jsou dny, kdy jsem tak unavená, že celý den proležím, anebo cíleně odpočívám, abych se mohla někam vypravit. Pak to zvládnu a když se vrátím, tak tu dvě hodiny ležím. (úsměv)

Velmi se to mění, některé dny v podstatě nefunguju, jindy to je relativně normální. Pro mě samotnou je to vždycky překvapení, jestli ten dobrý den nastane. Už dělám jen věci, co mě těší. Odpadla spousta nepříjemností a věcí, co jsem musela dělat. Zažívám velkou svobodu. Myslím, že kromě toho terminálního stádia by se mnou leckdo měnil! (smích)