Pomáhat lidem, kteří to potřebují

Bronislava Bartoňová kdysi pracovala jako zdravotní sestra na neurologii a onkologii, už dlouhou dobu se ovšem věnuje překladatelství. Pro nakladatelství Dokořán mimo jiné přeložila i nedávno vydanou knihu Nežijeme věčně, která se věnuje právě tématu umírání. Jak sama říká, jde o jeden z jejích nejúspěšnějších překladů. Dostala se k němu shodou okolností, její zaměstnavatel nevěděl, že Bronislava ve svém volném čase dělá dobrovolnici pro Cestu domů.

„Pomoci lidem v těchto situacích je pro mě smysluplně vynaložená energie. Částí motivace je možná i zasunutá obava ze smrti, touha postavit se té obavě čelem a podívat se jí do očí. Člověk se nejvíce bojí toho, co nezná. Poznala jsem, že smrt není až takový démon. Nepřipadá mi už tak děsivá a tajemná. Jak se říká, že smrt je přirozená součást života, už pro mě není jen prázdné klišé“, popisuje Broňa důvody, které ji přivedly na myšlenku stát se dobrovolnicí. Dalším z důvodů byla její práce. Jako překladatelka tolik nepřichází do kontaktu s lidmi, což je věc, která jí po čase začala chybět. Prvotní impulzy jsou u dobrovolníků často různé, spousta z nich zažila úmrtí ve vlastní rodině, někteří se obávají toho, až taková situace nastane a chtějí být připraveni.

„Jeden z důvodů, proč jsem se přihlásil, bylo to, že se moje máma začala dostávat do stádia, kdy jsem pochopil, že už se o sebe nepostará. Měl jsem rozpaky z toho, jak s ní zacházet, jak s ní mluvit. Byla to pro mě skvělá průprava. Věděl jsem, že i kdyby nic jiného, tak kvůli mámě tyhle věci mám vědět“, říká Milan, který dělá dobrovolníka už pátým rokem. Nyní už méně než dříve, právě kvůli pečování o svou maminku. Milan se na Úřadu vlády věnuje národnostním menšinám a od prvních vět působí jako člověk, který to, co dělá, bere spíše jako své povolání, než jako pouhou práci.

Ať už jsou jejich osobní důvody jakékoliv, oba se v jednom shodují. Jejich základní motivace je úplně prostá. Pomáhat lidem, kteří to potřebují.

Dobré konce existují

V knize Atula Gawandeho, profesora chirurgie Harvardovy univerzity, kterou Broňa překládala, autor vzpomíná na zkušenosti se smrtí svých blízkých a pokouší se dopátrat toho, co všechno by se mělo zlepšit, abychom umírali důstojněji. Má za to, že dobrá smrt existuje. Jde jen o to dobře žít a dobře se na ni připravit. Mnoho lidí bohužel stále tráví poslední chvíle svého života ve zdravotnických zařízeních, odděleně od svých blízkých, od svého domova a celkově od svého života. Gawandeho otázka, která prostupuje celou knihou, zní: proč lidé často raději volí beznadějnou a drastickou léčbu namísto důstojné smrti? S fenoménem „nemocniční smrti“ má Broňa své vlastní zkušenosti z dob, kdy pracovala jako zdravotní sestra.

„Na onkologii jsem se hodně setkávala s tím, že lékař byl často velmi ambiciózní a vnímal smrt jako nepřítele, kterého porazí. Myslím, že lékaři v nemocnicích pořád vědí málo o možnostech paliativní péče, často neumějí rodině nabídnout, že by pro pacienta bylo lepší přejít do paliativní péče. Jsou to také jenom lidi, ono to není lehké říct: smiřte se s tím, že pro vás medicína už nic neudělá. Klíčové je poznat ten okamžik, kdy je na čase přestat se snažit o léčbu a začít s paliativní péčí. Pokud se snažíme o léčbu až do konce, nastává klasická nemocniční smrt, kdy nemocný umírá nesmířený a léčba mu přináší jenom zbytečné komplikace a utrpení. Nevznikne žádný prostor pro uzavření života. Prostor se smířit, uzavřít si své záležitosti“, říká dnes, ale nevnímala to tak vždycky. Když před deseti lety začala pracovat v nemocnici, brala to jako hotovou věc – pacient přijde do nemocnice a tam zemře. O hospicích se jí ve škole jen letmo zmínili. Stejně tak to tehdy brali i příbuzní umírajících. A stejně tak to bere spousta lidí i dnes.

Podle Milana by se o zlepšení situace měla v první řadě zasadit vláda. „Stát nesmí být konzervativní a myslet si, že všechno funguje dobře. Naopak, musí přiznat, že někdy to ‚vymetání koutů‘ musí udělat někdo za něj. Stát by si neměl říkat, že má síť nemocnic, které jsou ve skvělé situaci, fantastickou zdravotní péči, že i ta průměrná délka života se zvyšuje, tudíž není důvod nic měnit. Měl by dát pojišťovnám jasně najevo, že paliativní péče je kombinací zdravotní a sociální služby a hradí se v té a té výši.“

Lidé o smrti nechtějí uvažovat, nechtějí se jí zabývat

Přece se nebudeme bavit o smrti

Těžko ovšem očekávat rychlé a výrazné změny k lepšímu tam, kde dlouhou dobu neexistovala žádná diskuze. Milanovo vysvětlení je politické: „Bolševikovi se podařilo naší společnost v něčem šíleně poznamenat. Tohle je jedna z těch věcí. Nemocní ani postižení lidé nebyli vidět, umírající se zavírali do špitálů a o ničem z toho se nemluvilo. Odosobnění a takový ten hnusně materiální pohled na svět udělal opravdu hodně. Nikdo snad nechce, aby jeho babička byla v kokpitu, kde je týden na hadičkách a pak vám po ní přivezli už jenom oblečení. Dnešní doba je rychlá, ale člověk by se měl zamyslet nad tím, že někdy bude v situaci, kdy něco takového bude muset řešit.“

S tím, že lidé smrt vytěsňují a dělají, jako kdyby se nás netýkala, souhlasí i Broňa. „Lidé o smrti nechtějí uvažovat, nechtějí se jí zabývat. Tím, že o tom spolu vzájemně nemluvíme, ať už lékaři s pacienty nebo příbuzní mezi sebou, se připravujeme o příležitost poznat možnosti paliativní péče, poznat možnosti, jež nabízí hospic, a to je hrozná škoda.“

Překvapit sám sebe

Před tím, než dobrovolníci vůbec mohou za pacienty, na ně čeká poměrně dlouhý, zhruba půlroční výcvik. Broňa do kurzu nastoupila loni v říjnu. „Není to nijak složité. Člověk nemusí mít zvláštní vzdělání, nemusí být zdravotník. Po dobu výcviku je potřeba mu věnovat jeden víkend v měsíci. V rámci výcviku musíte absolvovat krátkou stáž v hospici, to je asi jediný trochu náročnější požadavek. Ta setkání jsou moc fajn, sejde se parta lidí, kteří mají stejný záměr. Nemyslím si, že by to pro někoho bylo nějak náročné.“ Milan musí vzpomínat trochu déle, přece jenom už je to pět let, co kurz absolvoval. Jeho zkušenosti jsou ale víceméně podobné. „Člověk by si to těšení se měl užít. Ten výcvik je celkem dlouhý, ale ve výsledku je to velmi užitečné.“ Užitečné to nemusí být jen pro laiky, ale i pro lidi, kteří ve zdravotnictví už pracují.

Během výcviku dojde na teorii i praxi. Důležitý je sebezkušenostní výcvik s terapeutkou, kde se dobrovolníci učí, kde a jak načerpat energii, kterou během svých návštěv vydají, stejně jako zkoušení si praktických činností. „Položili jsme se na stůl a zkoušeli jsme si nějaký ošetřovatelský úkon, například krmení. Rozebírali jsme, jaké to je, být na někom závislý a bavili jsme se o našich pocitech pramenících z různých situací“, říká Broňa. Milan během výcviku překvapil sám sebe. „Člověk s údivem zjišťuje, co v něm vlastně dříme za talenty. Lidé se většinou bojí triviálních věcí a pak najednou zjišťují, že to vlastně vůbec není tak hrozné.“

Jsem tady pro tebe

Samotné zkušenosti s umírajícími má každý různé. Záleží, jestli je zrovna potřeba věnovat se více pacientovi a nebo jeho blízkým. Broňa zažila ten druhý případ, kdy se věnovala rodině umírajícího, což je taky jeden z aspektů dobrovolnické služby. „Měla jsem příjemný pocit, že jsem byla užitečná, že jsem mohla pomoct. Dcera pacientky se mohla v noci vyspat a přes den pak měla dost sil věnovat se mamince.“ Na to, jakým způsobem s umírajícím a jeho rodinou komunikovat, neexistuje žádný manuál. „Nejsou žádná pravidla. Jde o to vnímat toho člověka, mít cit pro situaci, chovat se lidsky, umět se trošku naladit, ale zároveň se nebát říct ‚já vůbec nevím, co bys mohl potřebovat‘ nebo klidně ‚já nevím, co mám říkat‘. Nesnažit se být spasitel a přijít s nějakým zázračným řešením. Někdy stačí jen říct ‚když budeš něco potřebovat, tak řekni, jsem tady pro tebe‘. A když nevíte, tak se prostě zeptáte. Není žádná poučka, která by platila univerzálně. Když je člověk člověkem a má nějakou základní empatii, nemůže něco udělat špatně.“

Milan došel při svých návštěvách k podobným závěrům. „Je to velmi různé a mockrát jsem byl překvapený. Někdy je mnoho slov úplně zbytečných, stačí úsměv a zeptat se, jak se člověk cítí a jestli něco nepotřebuje.“ Každá návštěva je jiná a leckdy přináší i nečekané situace. Milan na jednu takovou vzpomíná: „Jednou jsem byl u paní, která zjevně prožívala poslední minuty svého života. Bylo mi řečeno, že dcera si jde pro psa a přijde za chvilku. Hlavou se mi honily úplné blbosti, jestli ta dcera přijde včas nebo to už nestihne. Přitom to bylo úplně jedno. V tu chvíli bylo důležité s tou paní být a držet jí za ruku.“

A pak se také může stát, že vám věci, kterými jste se ještě donedávna zabývali, začnou připadat tak nějak malicherné. „Chodíval jsem k pánovi, který nejdřív skoro nemluvil. Postupně jsme se sbližovali a nakonec se začali bavit i o soukromých věcech. Strašně mě překvapil, když mi jednou řekl, že pracoval u odposlouchávacího zařízení. To jsem si nejdřív říkal – a hrome! Samozřejmě mě napadlo, u koho tak asi byl zaměstnaný. Automaticky jsem si s tím srovnal svoje životní zasazení… ale pak jsem si uvědomil, že je to vlastně úplně, ale úplně jedno.“

Lidé bojují hlavně s tím, že nevědí, co bude. Na co se mají připravit, co je čeká. Dobrovolníci mohou jejich obavy pomoci rozptýlit. Pomáhají a zároveň sami něco získávají. Na vlastní oči vidí, že konec života může proběhnout úplně v klidu, důstojně, pokojně a bez utrpení.