Kultura posledního slova

Možná si myslíte, že by poslední slova měla vyjadřovat v úderné zkratce vaši osobnost, váš přístup k životu, doufáte, že budou zapamatováníhodná a možná budou mít i konkrétní dopad na životy vašich blízkých.

Pokud tomu tak je, je to normální, v naší západní postosvícenské kultuře běžné a v souladu s tradicí. S uvolňováním náboženských pout a tradic, důrazem na lidský rozum a rozvojem individualismu, které osvícenství přineslo, nastala i změna ve vnímání toho, co člověk říká posledním dechem. Do té doby všeobecně rozšířené prohlášení „Pane, do Tvých rukou odevzdávám svého ducha“, začalo být považováno za nedostatečné nebo dokonce tmářské.

Jak píše Karl Guthke ve své knize Poslední slova a jejich proměny (Last Words: Variations on a Theme in Cultural History), vytvořila se okolo smrtelného lože rychle nová konvence. Lidé od posledních slov svého umírajícího začali očekávat něco zásadního. Nešlo o žádnou maličkost. Guthke připomíná, že v západní kultuře se vždy předpokládalo, že to nejpravdivější lidské já se projevuje nejblíže k smrti. Přidává záznamy o zklamání, které pociťovali lidé ve viktoriánské době, když jejich blízcí nevyřkli žádná poslední slova, nebo když nebyla dost dobrá.

Už v šestnáctém století dokonce puritáni ve svých spiscích o „správném chování“ vyžadovali, aby každý umírající opouštěl tento svět s nějakou originální moudrostí na rtech. Dochoval se například příběh anglikánského duchovního Williama Marshe, který zemřel v roce 1864: „Rodina byla natolik dychtivá zachytit [jeho] poslední slova, že ukryli jeho nejstarší dceru v pokoji, kde umíral, aby mohla zaznamenávat vše, co říká, načež se uzdravil a celý proces bylo nutno znovu opakovat za rok.“

Předsmrtné básně jsou jednou z mála možností, jak být ve východní kultuře nekonvenční

K umírání a smrti nám tak přibyla další starost. To se ale týká jen euroamerické části světa. Jak totiž píše Angela Chen v Posledním výstřelu, zatímco západní kultura preferuje spontánně vyřčená poslední slova jako potvrzení osobní značky, kultura východní vytvořila tradici pečlivě promyšlených předsmrtných básní. Nazývají se jisei a jsou jednou z mála možností, jak být ve východní kultuře nekonvenční. Tyto dvě tradice ukazují ve zkratce střet mezi kulturou individualismu a kolektivismu, spontaneitu proti sebekontrole.

Japonci to měli jednodušší, alespoň co se týče časování. Nikdo tam nemusel schovávat dcery se zápisníkem, ani se obávat, že zčistajasna řekne něco nevhodného. Mezi stárnoucími samuraji a vyššími třídami se rozšířil rituál: bylo vhodné sepsat předsmrtnou báseň, což byl úkol, který vyžadoval čas, přemýšlení a dokonce zapojení a názory dalších lidí. Předsmrtné básně jsou obvykle velmi promyšlené a osobní.

Tento rituál poskytoval strukturu, která přinesla básníkovi jistotu, že splnil všechny požadavky na jeho předsmrtné poselství kladené. Samozřejmě však vytvářel zase jiný tlak a to zejména na ty, kteří se obávali náhlé smrti. Angela Chen uvádí příběh jistého Narushima Chuhachiro z knihy Japonské předsmrtné básně (Japanese Death Poems) od Yoela Hoffmanna. Tento muž začal sepisovat svou báseň kolem padesátky, aby ho smrt nezastihla nepřipraveného. Svému učiteli poezie poslal tento návrh: „Osmdesát a více let jsem z milosti svého panovníka / a svých rodičů žil / s pokojným srdcem / mezi květinami a měsícem.“ A učitel odpověděl: „Až ti bude devadesát, oprav první řádku.“

Rozdíl mezi oběma tradicemi, v jejich načasování, struktuře i funkci, nám může pomoci pochopit, jaké to je žít v jednom či druhém světě. Na západě přinesl odklon od náboženství a důraz na individualitu svobodu vytvořit vlastní „autentickou“ osobnost a zároveň závazek, že tato osobnost musí být zajímavá a rozhodně ne falešná či trapná. Poslední slova nám dávají ještě jednu poslední možnost jak potvrdit tu jedinečnou osobnost, kterou jsme si celý život tak pečlivě budovali. Proto nás tolik těší, když něčí poslední výrok dokonale potvrzuje naši představu o něm. Například když zásadní postava osvícenství, Goethe, umírá se žádostí „více světla“ na rtech. Nebo když legendární bubeník Buddy Rich při přípravě na operaci, již nepřežil, odpověděl na otázku zdravotníků, zdali je něco, co nesnese: „Ano. Country.“ Zkrátka poslední slova, která dokazují, že jsme se v zemřelém nemýlili.

Naopak tam, kde má přednost skupina před jednotlivcem jak je tomu v mnoha východoasijských společnostech, tráví jejich členové život podřizováním se vůli kolektivu a drží své vlastní potřeby a zvláštnosti na uzdě. Tady jsou předsmrtné básně drahocennou příležitost vystoupit z řady a říct, co si opravdu myslím, říká Hoffmann. A dodává, že „předsmrtné básně odhalují, že Japonci před smrtí porušují pouta zdvořilosti, která je svazují po celý život.“ Báseň tady ale svému pisateli dává moc přesně si určit, jaká slova po něm zůstanou v paměti lidí.

Angela Chen dává příklad Morikawy Kyoriku, který si ve své předsmrtné básni vtipně stěžuje na rovnost ve smrti: „Dosud jsem si myslel / že smrt přichází jen / pro ty bez talentu. / Ale pokud i ten, kdo má talent / musí zemřít / určitě z něj alespoň vznikne / lepší humus?“