Být připravený se pustit
•
Seriál Jak dobře mluvit o smrti a umírání
Tento rozhovor je součástí seriálu Jak dobře mluvit o smrti a umírání
Udělali jsme, co jsme měli? Význam posledního rozloučení
„Ještě před sto lety většina lidí věděla, jak by se měla se svými zesnulými rozloučit,“ píše Jiřina Šiklová ve své knize Vyhoštěná smrt (2013). Pozůstalí měli návod vyplývající z jejich sociálního zařazení – když postup dodrželi, mohli získat oprávněný pocit, že dostáli povinnostem, vyrovnali se s odkazem zemřelého a v této zkoušce obstáli.
Dnes je většina rozhodnutí v tomto ohledu ponechána na jednotlivci-pozůstalém, což může zanechat až sžíravou otázku, zda bylo, přes veškerou snahu, uděláno vše, jak mělo. Obřadnost, orientovaná na zemřelého, ale sloužící neméně pozůstalým, začínala dříve již bezprostředně po úmrtí, kdy byl zemřelý svými blízkými umyt a oblečen. Po domácím loučení byl pak vynesen z příbytku nohama napřed, aby se „nemohl dívat zpět“, a tři údery rakve o zem stvrdily, že navždy opouští svůj domov. Nedílnou součástí samotných pohřbů bylo mimo jiné hození hrsti hlíny na rakev spouštěnou do hrobu, zvukový vjem měl umocnit fakt, že zemřelý už je pryč, zasypaný. Pohřeb a s ním spojené úkony spočívaly v kolektivnosti, zemřelý odcházel jako součást společenství, s pochopením, že jeho odchod umožňuje kontinuitu.
Fakt, že se o smrti ani o podrobnostech vlastního pohřbu v naší společnosti nemluví, spolu s atributy „mainstreamových“ pohřbů – unifikovanými parte, rozloučeními ve smutečních síních pouze za zvuků hudby, ke které zemřelý neměl žádný vztah, nebo s univerzálními slovy najatého řečníka, načasováním těchto obřadů, které se většině přítomných nehodí a vyplývá z provozu dané síně, a v neposlední řadě požadovanou finanční částkou za tento servis – mohou vést k rozhodnutí pozůstalých pohřbít ostatky svých blízkých bez veřejného rozloučení nebo k pohřbení ani nepřistoupit. Podle průzkumu agentury STEM/MARK vypracovaného pro Cestu domů (2011) o průběhu vlastního pohřbu mluví pouze 5 % dotázaných; dost lidí také svým blízkým říká, že jim na způsobu posledního rozloučení a pohřbení nezáleží, případně že chtějí pohřeb bez obřadu – Jiřina Šiklová se domnívá, že může jít spíše o zkoušku, jak bude blízké okolí reagovat.
Význam pohřebního rituálu v procesu vyrovnávání se se ztrátou blízkého je neoddiskutovatelný, i když může i v ideálním případě hrát spíše úlohu „představení“ a samotný proces truchlení jím teprve začíná. „Pomáhá vyrovnat se s realitou smrti, je poctou životu zesnulého, umožňuje vyjádřit smutek způsobem, který odpovídá vyznávaným kulturním hodnotám, dává příležitost vzájemné podpory truchlícím a prostor myšlenkám týkajícím se života i smrti, kontinuity a naděje všem živým,“ shrnuje ve své diplomové práci Eva Leňová Burešová. Nastíněný odosobněný styl běžných rozloučení pramení, stejně jako vytěsnění tématu smrti z naší společnosti, z obav minulého režimu, že tato témata nejsou dostatečně ateistická. V západním světě je situace odlišná, dobrým vhledem do pohřebnictví v USA byl oceňovaný seriál Odpočívej v pokoji (Six Feet Under, 2001-2005) – byla zde zachycena příprava mnoha rozloučení vyjadřujících osobnost zemřelého. A seriál se dotkl i přírodního pohřbívání, které je vedle USA trendem především ve Velké Británii, kde existuje řada přírodních hřbitovů.
Pokud se vydaří rozloučení, není další pomoc pozůstalým při provázení truchlením většinou nutná
Možnost rozloučit se se svými blízkými autentickým, osobitým způsobem, navíc s ekologickým rozměrem, nabízí v ČR veřejnosti již třetím rokem organizace Ke kořenům. Podle jejích zakladatelek jde u alternativního pohřbívání především o naplnění smyslu rituálu: „Pokud se vydaří rozloučení, není další pomoc pozůstalým při provázení truchlením většinou nutná,“ říkají tři mladé ženy, které kromě přípravy pohřbu poskytují pozůstalým i další podporu. Rozhovor s jednou z nich uveřejníme za dva týdny, ve dnech 10.–12. března povedou ve slovenské obci Pliešovce seminář O rituálech posledního rozloučení.
Vedle spolupráce se zmíněnou organizací a vytvoření obřadu „na míru“ je možností i osobní intervence do běžného, výše popsaného obřadu – manžel autorky tohoto článku dvakrát pronesl vlastní smuteční řeč na posledním rozloučení s blízkou osobou, a rituál tím získal osobní rozměr, mezi přítomnými pozůstalými se vytvořilo pouto (stejnou zkušenost zmiňuje Ondřej Nezbeda ve své knize Průvodce smrtelníka z roku 2016). Objevují se i další „vlaštovky“ v podobě obřadné společné cesty pozůstalých na místa spojená se zemřelým, někdy s cílem rozprášení popela. Překážkou zde nebývá legislativa (rozprášení je na většině míst v ČR možné), ale spíše nejednotnost blízkého okolí, zažitá představa, že rozloučení ve smuteční síni je jedinou – sice ne příjemnou, ale důstojnou – možností.
Organizace Cesta domů se snaží toto téma zpřístupnit i projektem Mojesmrt.cz, nabízejícím vyjádření vlastních přání i ohledně posledního rozloučení a pohřbení. Inspiraci nabízí i web Center for Loss & Life Transition.
